25. února 2024
Co znamená hřích? Je to absence lásky… Je to i poddání se zlu…?
V poslední době se tak různě plácám mezi stavy „skoro dobrý“ a „na h…“. Většinou to vypadá tak, jako když jeden den svítí sluníčko a pak je týden pod mrakem a každou chvíli prší. Těšíte se na to slunce, na sucho, teplo, životadárnou energii z něj, ale zatím se jen brodíte v mokru, temnu a bráníte se vlezlému chladu. Jak už jsem psala v Osobní lednové, při vykouknutí z bažiny mívám myšlenky plné vděku, lásky, soucitu a naděje, pak se ale zase odehraje něco, co mě klepne přes prsty natahující se ke Světlu a vrátí zpátky do toho šera. Chtěla bych nesměle přiznat, že těch světlejších chvilek postupně přibývá, ale ty tmavé mají pořád silnou intenzitu.
Prošla jsem si dobou, kdy jsem absolutně popírala existenci jakéhokoli zla. Čemu nevěnuji pozornost, to jako by nebylo. Jenže ono je to asi přece jen trochu jinak. Sice trochu srabisticky přiznávám, že díky odstřižení se od denních zpráv, ať už v novinách nebo na internetu, se cítím psychicky mnohem líp, nemůžu tím ale zároveň tvrdit, že ony zlé věci, o kterých se píše, neexistují. Neexistují možná pro mě, má psychika se jimi nemusí užírat, ale ve světě pořád jsou. A nabízí se otázka, kde se berou? Kdo jsou ti, kteří chtějí všem vládnout a neváhají k tomu použít jakoukoli zbraň? Kdo jsou ti, kteří se chtějí rovnat s Bohem, ale nadvládu si vynutit násilím a negativními činy? Jak je možné, že jsou takoví, když by přece i oni mohli vědět, že Bůh je jen jeden a svou autoritu si rozhodně nevynutil nijak násilně? Dává nám přece plnou svobodu rozhodnout se, jestli půjdeme za Ním nebo jestli budeme následovat jiné (s)vůdce, jejichž sliby i sláva jsou pomíjivé. A stejně tak to nejspíš bude i s oním zlem, které si užije svůj díl slávy a jakmile už svou oběť dokonale vysosá, zahodí ji jako kus papíru do koše.
Myslím si, že věnovat energii přemýšlení o existenci a průkaznosti zlých sil, neřkuli přímo jejich vzývání a nabídce spolužití s nimi, je opravdu velkým mrháním. Ale určitě je dobré, mít se nějak na pozoru. Ono to totiž může začít docela nevinně, říkáte si – ano, ztráta práce, to tak určitě mělo být (někdo si k tomu dodá ještě takové ty tradiční pindy „už teď na mě někde čeká nějaká lepší“), pak se to převalí přes rodinu nebo někoho blízkého…a už vás to má. Už se vezete, jedna jobovka střídá druhou, přestáváte absolutně zvládat to, co jste předtím dávali levou zadní, už nemáte sílu dělat radost, přestává vás všechno těšit, a skončí to tím, že jen sedíte a přemýšlíte, „proč zrovna já, moje rodina, mí blízcí“…a to už vážně nejsou hezké stavy. Po nedávném telefonátu s kámoškou už je mi to jasné, ona totiž ta rodina většinou bývá to nejcennější, co máme, a když ještě ke všemu funguje (což u nás donedávna tak bylo), tak je to cíl přímo ideální.
Víte, přiznám se, že někdy mívám náběh na myšlenky, že mě mé děti štvou. Je těžké ubránit se pocitům, že vím, jak se věci mají a že se mají tím nejblbějším způsobem, který si zrovna dokážu představit. Nicméně mám i tušení, že taková myšlenka už by se dala nazvat hříchem. A že je úplně blbá a bezpředmětná, protože své děti miluju, i když se zrovna chovají tak, že bych je nejradši neviděla. Někdy se radši odeberu a opravdu je nevidím, aby to mé cítění nebylo ještě horší. Díky přednášce o emocích jsem si totiž ujasnila, že já osobně opravdu nemůžu zamrzat v nějakých pseudo zenových stavech, abych pak mlátila všechno kolem sebe. Pro mě je lepší útěk, ve kterém je aspoň trocha aktivity, a nenechat hladinu vzteku vystoupat tak vysoko, až to potom bouchne. Tedy pro mě a mé okolí, samozřejmě. Není to univerzální návod na štěstí. Ten vám ostatně nikdo nedá, může jen poradit, co by mohlo fungovat, ale ve finále si každý na to své musí přijít sám.
Zatím se pořád bráním tomu, abych toho zlouna mezi námi pojmenovala. Stejně tak, jako jsem se ještě před relativně nedávným časem bránila pojmenovat Boha, či dokonce Otce. Ono je pak hrozně snadné sklouznout i k nějaké vizualizaci, a že se nám jich v životě nabízí víc než dost (Bůh na obláčku, Satan s vidlemi v ruce). Neumím s tím pracovat, takže s tím pomůže čas, není třeba na to tlačit. Nicméně nehodlám přijmout jeho nabídku, že bych se ve spolupráci s ním mohla mít líp. Vlastně už jsem ji odmítla – přijetím svátosti křtu. Nikdy jsem nebyla svině a nehodlám na tom nic měnit. Nepodrážím kamarády, nepomlouvám blízké ani vzdálené, nedělám si předčasné a negativní úsudky, vlastně se snažím nedělat si žádné úsudky. A v tom to asi vězí, protože jsem přece jen díky své povaze poměrně vztahovačná, a když se někde nabízí nějaké „rozumné“ vysvětlení, tak mívám tendenci brát ho na vědomí víc, než by se třeba slušelo. A už se v tom máchám, už se zase vzdaluju od Světla. Ano, přiznejme si, kdyby k sobě lidi byli vždycky upřímní, všechno si mezi sebou vysvětlili a neexistovala by žádná faleš…no, jenže to už bychom byli v Ráji. A to nejsme.
I přesto to za to stojí. Vytrvat a doufat. Bůh prý nikdy nikomu nenaloží víc, než je dotyčný schopen unést. A jestli jsem schopná unést ještě víc, padnout ještě hlouběji, tak se tomu asi nevyhnu. Ale pořád vím, že On tu někde je, vím, jak se k němu dostat blíž, a i když to někdy dá neskutečně velkou práci, vždy to za to stojí, ač je to třeba jen jeden slunečný den v celém týdnu šera a pršení.