S angínou do Sudet

31. 1. 2025

Pamatuji si, že v dětství jsem měla asi tak dvě nejlepší kamarádky. Tedy já o ně moc nestála, ale ony o mne ano. Jedna se jmenovala Angína a druhá Viroza. Obě za mnou chodily spolehlivě často, konvenční medicína to řešila po svém, a tak si na mně obě holky vypěstovaly celkem slušnou závislost. Nemohla jsem se jich pořádně zbavit ani v dospělosti, a ani teď se občasné schůzce nevyhnu.
Divné, že o tom píšu právě tady, že? Za chvíli pochopíte. Jednak je dobré vrátit se o článek zpět a přečíst si, co předcházelo naší poslední výpravě do Sudet. Druhý důvod je ten, že když jsem tento článek těsně na konci minulého roku konečně dávala (po roce) na web, toto jsem si přečetla a má současná bolest v krku se zaradovala. Koho by pak překvapilo, že když jsem během několika dnů zdraví společných s Andělkou začala uvažovat o tom, že se zase někam vydáme, nakoukla do mapy a vybrala lokaci, chytlo mě to znovu? Dnes, vzhledem k tomu, že čtete tento článek, máme už konečně vytoužený výlet za sebou. Jen bohužel ne tak příjemně, jak bychom chtěly.
Termín připadl na pololetní prázdniny, které má i náš lesní klub, kde průvodcuji. Tak to je jedinečná šance. Místo přípravy programu připravíme proviant a v pátek ráno s novými pneu na autě vyrážíme. Jenže co se nestalo, v noci se vzbudím…a bolest v krku je tady. Už zase. Ne, tak na tohle už nemám. Tentokrát pojedeme, i kdybych měla v horečkách cestou blouznit. Nedám se tak snadno, dopospávám ve zbytku noci, ráno se budíme s Andělkou celkem brzy…“Já už se tak moc těším do Sudet!“ řekla Andělka místo pozdravu. Tak to asi vážně budu muset trochu zatnout zuby a vzít tu blbou bolest sebou. Nabalila jsem si i nějaký preparát, který by mohl ulevit, vzaly jsme batůžky a naším novým „Golfem“ vyrazily ukázat mu jeho domovinu. Cesta plynula pohodlně, páteční dopoledne nikoho nikam nehnalo, tak jsme za nějakou hodinku dopluly k poslednímu kruháči před Babylonem…a strhla se sněhová vánice. No to snad ne?! Všude kolem, nekecám, svítilo sluníčko, tady mlha, tma a sníh. Tak to teda nevím, jak tohle dopadne. Dojely jsme na hranici, a zde, zpomaleny dopravními značkami omezujícími rychlost, využily možnost pohodlně odbočit na vedlejší silnici vedoucí k parkovišti. Jako ale to byla tak romantická uzounká silnička, z ní jsme minuly několik odboček k místním samotám, to jste neviděli! Raději jsem použila navigaci, abych nevjela někomu do dvora. Sice by mi asi hlavu za to neutrhli, ale stejně. Ke konci jsem to pak shrnula, že obyvatelé místních samot to mají do většího krámu blíž a snad i pohodlněji, než my ze Žákavé do Blovic (o frontách u kasy a sortimentu raději pomlčím úplně).

Pohnuta výhledem do údolí za Furth a mlhu hustou tak, že by se dala krájet, jsem na parkovišti ještě zbaběle koukla na radar (dneska se fakt necítím ve své kůži), koukám, že mraky jedou pryč a dál by už mělo být více slunečno. Tak jo, oblečeme se, vyndáme psa z auta – samým překvapením, v čem to jede, se ani nepohnula – a jdeme. Dál po silničce, která nás kolem domu bez hradby a se psem, který byl na volno na terase (pro nás naprosto nepochopitelné) vede ke státní hranici. Míjíme se s dvojicí Němců, která jde z venčení do své domoviny, my táhneme zase zpátky do té své, a už jsme samy tři, krásné návršíčko s posezením a památníkem „I ty otevři hranici!“. Zdálky na nás mává folmavský kostel, tak se chvilku kocháme a hurá do lesa. No jo, jenže kudy? Na výběr jsou tři cesty, volím podle zvyku tu prostřední, ale po chvíli se ukáže, že není ta správná. Překvapivě končí na takové hezké mýtince, která slouží jako točna pro auta, asi myslivců. Ale což, jsme tu na vandru, tak se projdeme lesem. K té správné cestě je to jen pár desítek metrů, vegetace téměř žádná, ostružiny překračujeme a vstupujeme do mokřadu. Výborná kombinace s mými sice teploučkými zimními, ale za to totálně promokavými botami. Jejich barva překvapivě vzala za své až teprve v Bystřici, vlhkost se taky podařilo udržet vně, doskakujeme na cestu a už jdeme. Kamenitá, panelová, celkem rovná, chvilku z kopce a pak do kopce. Pak naštěstí drahný kus po vrstevnici, protože Andělce začala být těžká termoska a já s ještě doznívajícími účinky masáže jsem nechtěla zatěžovat uvolněné části těla víc, než je nutné. Ale nakonec jsme se domluvily a vzala jsem ji já, pro mě tak těžká nebyla.
Teď si uvědomuji, že vlastně tak trochu už procházíme alejí, a k jedné takové směřujeme…pěkné stromy fotím, abych po chvíli spatřila tu pravou. Historickou. Alej Jana Vrby. Tak to jsou fakt kolosální stromiska. Procházíme pod nádhernými velikány, objevujeme kešku. Sedly jsme si na tom místě, povídáme si o geocachingu a o alejích, svačíme a je nám hezky. Ale zima. Tak něco pofotím a jdeme dál. Do Bystřice už je to jen kousek, cesta je rovná a trochu se pocitově otepluje.

Cestou pojídáme sušené maso, na které měla Andělka ohromnou chuť (trochu ji podezřívám, že na výlet jela hlavně kvůli němu), tak to u ní aspoň trochu zmírňuje pocit nekomfortu z chůze do kopce a u mě překvapivě nevyvolává nevolnost, ačkoli úplně hej okolo žaludku mi není. Jdeme ještě nějakých 800 metrů a pořád vidím stromy aleje, je opravdu dlouhá. Dokonce, a to mě moc potěšilo, jsou vysazené nové stromky místo těch, které už padly. Přicházíme ke zvláštně vypadajícímu místu, je to takový rovný plac, tráva celkem krátká, kolem stromy…fakt divný. Teprve až po další dlouhé chvíli si uvědomuju, že tady přesně stála ta rota, kterou jsme onehdy prolézali.

Při psaní jsem strávila poměrně dlouhou dobu hledáním nějakých fotek z tohoto místa, když jsme tu byli poprvé. Nikde nic, moderní technika holt má své mezery (vím přesně, kam zmizely, někam do černé díry po kolapsu záložního disku značky, jejíž zkratku představují dvě písmena; zkrátka jako když vám shoří negativ). Tak zatím to nechám bez osobních vzpomínek a vracím se zpátky na místo. Znavenou Andělku jsem nalákala na posezení do altánku, kde mi hned vybalila tyčinku ke kafi. Kafe jsem neměla a neměla jsem chuť ani na jedno, ale trochu si přece dávám. Žaludek začíná rychle naznačovat, že už dost, nebo bude zle, tak jsem nechala děvčátka v altánu odpočívat a sama jsem se vydala na lov pozůstatků vesnice. A těch tu tedy je!

Jen tak tak jsem se vyhnula skoku do bažiny, přes potůček jsem si vždy našla dobrou cestu a s foťákem na krku jsem pěkně prošmejdila okolí. Když jsem se vracela, Demi na mě nezapomněla začít řvát, jako by mě viděla poprvé v životě – má to jistou výhodu, že když s ní nechám dceru o samotě, ani jednu z nich jen tak nikdo neukradne. Jinak to ale žádné benefity nenese, spíš naopak. Takže průzkumu jsem si užila opravdu do sytosti, být o deset stupňů tepleji, tak bych se i ve svém stavu zdržela déle, ale nechtěla jsem, aby mi Andělka prostydla, tak jsme se pomalu vypravily na cestu zpátky. Ta už celkem hezky plynula, byla víc po rovině a z kopce, zato poslední kopeček nám dal zabrat oběma. Častý odpočinek, klid, povídání, velká blízkost uprostřed člověkem málo dotčené přírody. Pokaždé, když jsem se donutila se zvednout, mnou zacloumala zimnice, začalo mě píchat v nohou, záda bolela úplně nesnesitelně, ale Andělko, musíme dojít do auta, tam si pak odpočineme už v klidu a vyrazíme domů. Zvládnu já vůbec řídit? Občas mám pocit, že se jakoby zasním, a není to jen tím nádherným okolím. Třeba až se v autě zahřeju, bude to lepší. A tak šlapeme signálkou co noha nohu mine, vnímáme tu těžkost bytí, jako by si na nás své starosti a bolesti odložily ony staré časy, kdy tady ještě žili lidé, kdy bylo v zimě mínus dvacet, kdy základním požadavkem bylo, aby nevyhasla kamna a všichni neumrzli. Kdy se pro závěje sněhu ani nešlo dostat z domu, a když už, tak je obstarat něco pro sebe či zvířata a honem zase do tepla; doufat, že nedojde dříví dřív, než ta zima povolí. Doufat, že pod tíhou sněhu se nepropadne střecha. Doufat, že máme dost zásob, abychom přečkali dobu, než se půjde dostat někam dál. Tohle všechno pamatují ty obrovské listnáče tady všude v okolí, němí svědci dění v minulých letech. A možná dobře, že si to nechávají pro sebe. Stačí si jen představit, jak vás vyhánějí z domu, 40 kg věcí sebou a víc ani zblo. A marš, kam tě nohy ponesou. Sem už se nikdy nesmíš vrátit. Tady bude znít chvíli ještě vojenský ryk a pak bude ticho. Nic než ticho, zpěv ptáků a šumění potoka. Dlouho potrvá, než sem zase vkročí potulná lidská noha a objeví jen pozůstatky.
Do tohohle všeho jsem se průběžně probouzela druhý den, kdy jsem už pro horečku nebyla schopná vylézt z postele. Takovouhle angínu jsem snad ani jako dítě neměla. Třetí den už se mi trochu ulevilo, ale na nějaké běhání to ještě nebylo, každopádně doteď nejsem schopná pochopit, jak jsem to celé mohla vlastně dát. Sjet z parkoviště do Furthu, navštívit obchod, koupit nám svačinu a něco domů (paní pokladní mě překvapila, když mi řekla cenu česky, ale ona byla taky Češka 😊), posedět a trochu se najíst, pak sednout za volant a dopilotit těch 80 km až do Žákavé. Nic se nikomu nestalo, a tak si říkám, že to bylo možná tak trochu jako pouť do Říma; letos máme jubilejní rok milosrdenství a je velmi symbolické, že právě z Bystřice cestoval vánoční strom do Říma v roce 2013.

P. S. Ve školce jsem poznala ještě jedno děvče. Jmenuje se Linda a dodnes jsme v kontaktu.