Přes tři pomníky 2020

Asi je ze zdejších článků a fotek jasné, kam mě to táhne nejvíc, pokud jde o únik za hranice všední reality. Ano, kromě jezdeckého sedla jsou to Sudety. Krajina tajemná, nepříliš probádaná, opuštěná a mnohde by se dalo říci, že i Bohem zapomenutá. Bůh ale nezapomněl, myslím, že byl velmi milosrdný, protože po tom všem, co se tu odehrálo v minulosti, nám zůstala nádherná, velmi málo dotčená příroda, kterou teď můžeme chodit obdivovat.

Od vůbec   prvního našeho velkého výletu do těchto končin uplyne letos v létě pět let. Neuvěřitelná doba, za kterou jsem si neuvěřitelně rozšířila obzory. A taky si díky úterní procházce utvrdila názor, že do Sudet je třeba chodit pěšky. S Andělkou a Demi jsem se totiž vydala k Novým Domkům a protáhla si to na desetikilometrový okruh přes Žebrácký Žďár a Hraničky – pozornějšímu čtenáři jistě neujde, že tento název již v předchozím článku zahlédl. Ano, jsou to přesně ty Hraničky, na kterých jsme s Davídkem lovili první bonus té naší první „velké“ Signálky. Ty Hraničky, ke kterým jsme sjeli sešupem na kolech, já navíc s řádnou výbavou, díky které mi to na zdejších cestách opravdu „sedělo“. A také ty Hraničky, za kterými je Jedlina, kde jsme spali vůbec poprvé ve volné přírodě pod stanem, a kde se mně tento styl dovolenkování tak vryl pod kůži, že vím, že dokud to půjde, tak skoro nikdy jinak. Na další vícedenní dobrodružství zatím čekám, ale i dnešní procházka měla své kouzlo.

Vyrazily jsme hned po nasnídání a obstarání zvířat, s drobnou předchozí přípravou ve formě stažení tří keší do gps, kontroly baterií a nabalení teplého pití a jídla pro Andělku. Tu vše nakonec tak zmohlo, že obědvala se mnou až zase doma, ale bez zásob bych si vyjet nedovolila. Objektiv „Sudeťák“ byl už nasazen z minulé fotoakce, takže vše bylo připraveno. Už na dálnici jsem si povšimla, že to bude ono. V průseku před Sulkovem jsem pohlédla v místa, kde běžně kyne Velký Zvon a neviděla jsem tím směrem nic. Vůbec nic. Parádní mlha, možná sníh, prostě sudetský ideál. Nechala jsem tedy ručičku tachometru svého C5 hladit cifru 110 km/h a při příjemně masírujících otáčkách dieselového dvoulitru jsme na hydrovzduchových polštářích dolétli až k Rozvadovu. Zde drobná vymotávanice z nájezdů, sjezdů, nadjezdů a přejezdů dálnice, do obce jsme dojeli za chviličku a k Novým Domkům už to bylo co by kamenem dohodil.

Tady jsem dnes poprvé pocítila pozdrav doby minulé, před osadou jsem musela zastavit k první fotografii, protože jsem už věděla, co nás čeká v tom návršíčku, ale samozřejmě realita předčila všechna očekávání. V němém úžasu jsem projela kolem kostela tam a zase zpátky a musela se nutit hledět na cestu a najít nějaké místo k zastavení. Start naší cesty byl ještě o nějaký kilometr dál, ale tady se prostě musíme zdržet. Odstavila jsem vůz na kraji silnice, obešla si hřbitůvek, z dáli obhlédla majestátní kostel a v mikině zase hurá do tepla a na výchozí souřadnice. Kus majestátu v sobě mají všechny kostely na Tachovsku, nevím, jak to dřív dělali, že stavěli takové obrovské stavby, ale je to hodné obdivu dodnes a je velká škoda, že nejsme schopni se o tyto odkazy postarat. Zdejší chrám je alespoň uklizen, i když z fotek od zdejší keše vím, že to není mnoho let zpátky, kdy měl ještě i střechu.

Přistáváme na parkovišti, balíme věci do batohu, přebaluji Andělku, oblékáme se a vycházíme. Holčičce se chodit nechtělo, tak nastoupila do Manduky hned po odlovení první nedaleké keše, a vydaly jsme se na cestu k Žebráckému Žďáru. Vysoký les vypadal prostupně, tak jsme to vzaly nejdřív necestou, abychom po chvíli natrefily na příjemnou pěšinu. Demi radostně pobíhala po lese, lehce padal sníh s deštěm a touto idylkou jsme sestoupaly mírným terénem až k zaniklé obci. Říkám si, že většinou jsou taková místa v lukách, ale tady to vypadalo na les kolem dokola. Až posledních pár metrů před jeho koncem se tušení otevřeného terénu potvrdilo. Mlha zkrátka působila tajemně až do posledních chvil. Už se před námi otevřela krajina, už jdeme po silničce lemované stromy i roštím a docházíme k prvnímu dnešnímu památníku. Žasneme nad nádherným klidem tohoto místa, já pozoruji okolí a odhaduji, kde mohly dříve stát domy, všechno je to tu přesně takové, jak má být. Zapisuji návštěvu v keši a pomalu odcházíme, Andělce se po svých pořád nechce, ale trochu se prošla, aby se rozhýbala.

Na kraji lesa jsem opět dcerku naložila do nosítka a psa připjala na vodítko k nejbližší odbočce na lesní pěšinu, protože kolem nás projela dvě auta se zeleně oblečenou posádkou, a jak známo, tito lidé nemají příliš rádi volně pobíhající psy. To, že se pobíhání Demi za chvíli změní v plahočení „u nohy“ za nohou, bych jim asi těžko vysvětlila. Odbočily jsme tedy opět na zelený koberec a lesem se nechaly vést víceméně instinktivně, jen na křižovatkách s prověřením pozice a směru. I lesní výjevy byly úchvatné.

Pomalu stoupáme a přestává sněžit. Kdesi v dálce rachotí auto, to bude nejspíš na Hraničkách. Podle mapy to vypadá, že je to blízko, reálná cesta byla ovšem jiná. Po přejití na asfaltku jsme opět odbočily do lesa a více za šipkou, Andělka začala usínat a měla jsem dojem, že jí počínalo být i chladno. Dostala teplý čaj a šly jsme. Ovšem po pár stech metrech jsem si ověřila, že všude jsou cesty, které začínají vzhledem dálnice a končí v houštině. Je tedy zajímavé, že pár desítek metrů před takovým koncem narazíte ještě na lavičku.

Vzpomínka mě tentokrát zavedla na přechod z Železné na Čerchov a k večeru před promoknutým stanem, kdy jsme v honbě za keškou sešli z cesty, pustili se z kopce nejdřív vysokým lesem, abychom se o kus níž prodírali mladými a pěkně zhusta rostlými stromky. Tehdy, pravda, bylo víc vody, jak jsme následně v noci poznali, ale i tady to mělo něco do sebe. Opatrně jsem sestupovala terénem, vyplašila laň, Demi na nás koukala na kopci z paseky, ale za zvěří se nerozběhla. Přichází k rozumu. Nebo už nemůže. V každém případě jsme krůček po krůčku klesaly, jako bychom procházely kolem slati, našlapovala jsem na trávu, až jsme sešplhaly až dolů ke štěrkovopísčité cestě. Po té se šlapalo velmi příjemně a taky bylo znát, že se blížíme k onomu rachotu, který, jak se později ukázalo, pocházel z auta nakládajícího dřevo.

Demi už neměla náladu na víc, než táhnout se pomalu u nohy, tak jsme bez problémů obešly lesníka i dělníka a dostaly se až k rybníčku. On to byl tedy pořádný rybník. Na mapě to vypadalo jako malá vodní plocha, ale v reálu ho byl kus. Lehce zamrzlá hladina vydechovala klid a na březích rostlé křivolaké stromy ho jen potvrzovaly. Bylo třeba dojít k hrázi a na křižovatce se stočit zpátečním směrem. Zvolila jsem ale nakonec cestu po louce, protože zde se opět otevíraly pohledy do malebného spícího kraje s nedalekým výhledem do mlhy.

Už jsem tušila, kde jsme a kam přicházíme, vzpomněla jsem si na urputné hledání kešky mezi několika stromy, následné Davídkovo těžké šlapání do kopce, a když jsme sešly podél odtoku z rybníka dolů k pomníku a rozcestí u bývalé školy, vybavil se mi pocit z první Signálky po příjezdu na toto místo. Neskutečná volnost, žádné povinnosti, snad jen nutnost vychutnávat vše, co vidíme, zkusit si představit, jak se tu mohlo žít před mnoha desítkami let a jak se z živé vesnice postupně stala tichá pustina. I když, podle zbytků silvestrovských petard v „ohništi“ zase až tak tichá asi ne.

Sedíme na lavičce, popíjíme chladnoucí čaj, dívám se směrem k vodě a nemůžu nejít fotit. Historie se naprosto nenuceně snoubí s nedávnou minulostí. S vojenským můstkem se tu kombinuje zbytek klenby bývalého stavení, kus proti proudu zase terénní nerovnosti a zbytky zdi naznačují, že zde mohl stát vodní hamr nebo jiné podobné dílo (zatím jsem se nedostala k tomu, abych si vyhledala něco o místní historii). Všude se válí mechem obrostlé kmeny stromů, do toho pokojně šumí voda, která tvoří potok už stovky let…

 

…nebýt zimy, tak se zdržíme víc. Holčička už ale vyžaduje pohyb, tak nahazuji batoh a vyrážíme zpět k Novým Domkům, k prvnímu a poslednímu památníku a k teplému autu.

Do kopce jsem nasadila rychlejší tempo, ale i tak jsem si stíhala všímat polámaných větví a stromů, tu jednoho zbytku zdi, tam dalšího…a mám dojem, že tohle všechno mi před pěti lety uniklo. Asi hlavně kvůli tomu, že na kole je cesta prostě rychlejší a poutník je nucen sledovat spíš terén, kudy jede, než se rozhlížet a kochat okolím. Samozřejmě částečně. Odteď je mi už tedy jasné, že nejlíp je to pro mě vždy pěšky. S bagáží bych se nadřela tak jako tak a ze zad se krosna vždycky shodí snáz než se praští obloženým kolem do pangejtu (nehledě na to, že se pak ta kila téměř nedají vysápat ven). Po příchodu v autě hned zatápím, v rychlosti se přebalíme, zakšírujeme a než dojedeme do Rozvadova, Andělka spí. Točím tedy na křižovatce doprava – když už jsme v těchto končinách, zajedeme si ještě na druhou stranu hranice pro něco k snědku (taková moje malá labužnost). Kdo ví, pro mého čerstvě plnoletého C5 je to možná poslední cesta na západ, takže si to náležitě užíváme všichni. U krámu děvčata ani nezpozorovala, že jsem si odskočila, jen Demi pak cestou zpátky nasávala náramnou vůni Švarcwaldské šunky a možná si trochu vyčítala, proč přece jen nezkusila ulovit něco k snědku. Dobře ale ví, že by nebyla pochválena a snad ani ona nehodlala narušit rovnováhu tichého a samozřejmého chodu života v sudetských lesích. Tak jsme se aspoň obě sladily na nevyřčené myšlence, že se zase vrátíme.