Není kostel jako kostel​

29. prosince 2023

aneb Všude je co obdivovat. Dlouho jsem si na Sudety sotva vzpomněla, můj život dostal hlavně v letošním roce úplně jiné obrátky. S jeho přicházejícím koncem jsem se ale doslova donutila otevřít mapu a zkusit vybrat nějaký cíl. Udělat si ještě jeden volný den, zažít zase něco jiného.

Zadní Chalupy, Kateřina, Sruby, Kubice, tam už jsme všude byli…na Čerchov se mi zrovna zítra úplně nechce. Rozvadov, Nové Domky, Jedlina, tam pojedeme někdy na dva dny…Zahájí, to už je pěšky dost daleko…no prostě nějaký nechucus cestovat nebo co. Nakonec mě ale upoutal naučný okruh u Staré Knížecí Huti s přístupnou leštírnou skla. Nebo spíš jejím torzem. To by mohlo být dobrý, i když asi ne úplně liduprázdný. Ještě než vypnu mapu, sjedou mi oči k Přimdě. Tam jsme kdysi chtěli lovit spoustu keší. A taky je tam u silnice ta svatá Apolena, poutavá zřícenina…kostela. A u ní, koukám, bývalá kaple? To si ani už nepamatuju. Tak uvidíme, jdeme spát.

V noci mě budí doslova ukrutná bolest v krku a nateklé mandle. No tak to máme asi po výletě, musím být fit na silvestrovské a novoroční mše…po nějakém čase se ale přestávám dusit, bolest ustupuje a já usínám. V šest si dávám výlet do Šťáhlav (Míla zaspal do práce; přiznám se, že zcela k sobě jsem přišla až ve Šťáhlavech na kruháči), zpátky do postele a budíme se s Andělkou obě v devět. Je mi ale vcelku dobře, tak jdu zatopit, udělat řízky, snídáme, balíme, pro psa, pro naftu a v deset jsme na cestě. Cíl číslo jedna = kostel sv. Apoleny.

Cesta byla pohodová, auto šlape jako hodinky (bylo skoro měsíc na oddychovém a omlazujícím pobytu v servisu), a tak brzy projíždíme Přimdou. „Hmmm, krásný kostel svatého Jiří mají, viď, Andělko…a hele, tady jsme asi měly odbočit, hehe…“ Tuhle odbočku a značku před ní přehlížím už minimálně potřetí, co tudy jedeme. Odteď si snad už budu pamatovat, že na Železnou se jede přes Novou Ves (kolikátou v Plzeňském kraji asi). Dopadlo to dobře, otočily jsme a za chvíli už plujeme přes hory a lesy k Málkovu (zdá se to být daleko, asi se příliš kochám). Přibržďujeme u kostela. Na parkování nic moc místo, tak sjíždíme ještě níž k odbočce do lesa; k autu to pak zpátky aspoň bude z kopce. Tady je to hezčí, tak parkujeme a chystáme se na cestu.

Po otevření dveří na nás dýchla pravá sudetská pohostinnost – vítr, vlhko a zima. A já si v tu chvíli uvědomila, že nemám životně důležitou šálu na své bolavé krční svaly; tudíž to asi nepřežiju. Ale jelikož improvizace, a to nejen ta varhanní, je mou velkou zálibou, použila jsem k zábalu krku výstražnou vestu a bylo vyhráno. Musím uznat, že k mému tmavému outfitu to bylo vyloženě slušivé.

Se změnou klimatu jsme se vyrovnaly poměrně rychle, a protože nemám ráda chůzi po asfaltu, podobně rychle jsme sešly do lesa v místa tvářící se jako někdejší cesta. Ta nás tentokrát nezradila. Demi šla z vodítka, ale chvíli trvalo, než si nechala vysvětlit, že lesem je to fakt lepší než po asfaltce. Nakonec i ona šla běhat po lese, chodila si pro granulky a byla velmi spokojená.

No a co jsme tady všechno objevily: netušené zvláštní rovinky – bylo jich tu několik, tady jako kdyby třeba dřív byla náves – i tušené zbytky zdí. A docela příjemným smíšeným lesem jsme došplhaly až ke kostelu. Strávily jsme tu víc než půlhodinu průzkumu, kochání a obdivování. Za tu dobu projelo kolem docela dost aut. Leckterá přibrzdila, osádky k nám koukaly, ale nezastavilo ani jedno.

Pokud ještě občanské sdružení Zvon usiluje o zakonzervování této kulturní památky a obnovu vedlejší kaple, má před sebou velké sousto. Proti tomu se mi zdá obnova našich dvou zvonů poměrně drobností. Držím palce.

Když jsme viděly, co jsme mohly a Andělka si dostatečně vyhrála na kamzíka, otočily jsme zpět k dopravnímu prostředku poobědvat řízek a vydat se ještě někam. Je to tu krásné a silné, ale ještě bych ráda něco viděla a trochu se prošla. Tak ještě sbírám pár záběrů a za chvilku jsme v útulném autě.

Zatímco jsme obědvaly, Demi se věnovala sušené vepřové kůži a my jsme přemýšlely, kam dál. Lákalo mě to třeba k Železné a na Pleš, tím směrem jsme i vyjely, ale nakonec se za Novou Vsí otáčíme a kolem opuštěného kostela se vydáváme k Tachovu, že bychom omrkly přece jen tu leštírnu. Ve městě se ovšem žádný ukazatel směrem na Lesnou nekoná, tak projíždíme kolem tří kostelů jen tak za nosem a největší sympatie ve mně vzbuzuje směr na Pavlův Studenec; teď mi to připadá až kuriózní, taková velká cedule a přitom ta obec dávno zanikla. Každopádně u Pavlova Studence bylo na cestě po Signálce opravdu překrásně.

V zeměpisu dost tápu a pamětí v tomto oboru taky příliš nevynikám, jak se přesvědčíme později. Po pár kilometrech cesty jsem zjistila, že tento směr opravdu není na Lesnou. Konalo se ale velké překvapení, protože přišla Halže (to ještě nic), Horní Výšina (neznám), BRANKA…přesně ta Branka, kam jsme onehdy s Davídkem fičeli lesem, abychom do setmění našli střechu nad hlavou. A kde jsme ji pak taky našli. Naprosto nečekaně v tomto penzionu. Není to úžasné, jak všechny cesty vedou do…Branky?

My tu dnes svou cestu nekončíme, dům vypadá prázdně a ještě chceme na tu procházku. Vyjíždíme do kopce, auto maká – nechápu, jak jsme to mohli dávat na kolech s bagáží – přistáváme u pomníku, na Přimdě asi prší, jak tak koukám. Tady je ale poměrně slušně. Tak jdeme. Omrkneme rozcestníky…jsem trochu zmatená. Hraničná? To přece nejsou Hraničky? A neměla by tam být rota? (všímavější čtenář si už jistě ťuká na čelo; kdo je zde poprvé, najde řešení na konci tohoto článku.)

Trochu mě mate, že pěšky jsou to 2,5 km a na kole 4, ze stejného místa. No tak tomu zkusíme přijít na kloub. Jdeme tedy směr Branka, ale lesem. Přes Pomeznou, kolem hřbitova (kostel ani kaple – nic), docela to profukuje. A na horizontu už to fičí jako blázen. Chvíli zvažuju, že se vrátíme, ale všechny jsme nadšené do cesty, tak natáhneme ještě kapuce a jdeme dál. Velmi mě překvapuje blížící se tabulka s názvem další zaniklé obce. Řekla bych, že tu dřív nebyla. Co mě ale naopak nepřekvapuje vůbec, je ten název – opravdu velmi příhodný.

Další cestou dojdeme neohroženě až na hranici. Pár kroků do Německa a zpět už konečně do lesa trochu se skrýt před vichrem. Ta cesta je celkem dlouhá, asi to opravdu budou čtyři kiláky…a krásnou pěšinkou dostoupíme Hraničné. Rozhlížím se, nikde nic… jen pastviny a lesy a na německé straně obydlená osada. Tak to je celé?

Trochu zklamaně se vydáváme na cestu zpět, rozhodnuté jít co možná nejvíc lesem. Obávala jsem se neprůchodnosti, ale ukázalo se to jako dobrý nápad. Až na jeden drobný močál (procházíme prameništěm Mže) se dalo vysokým smíšeným lesem krásně projít, terén byl příjemně vystlaný mechem a míjely jsme spoustu drobných zelených paloučků, jako by tu zůstaly zahrádky z bývalé osady a někdo o ně pečoval. Andělka se z cesty vyloženě raduje, pořád schválně padá na zem a vůbec tak nešetří síly.

Les začal houstnout a my jsme tak byly donuceny vylézt na louku zrovna do té největší futeře. Na druhou stranu bychom zase nevěděly, co skrývá větrovský remízek a neprohlédly si krajinu zase z trochu jiné perspektivy. Když se vracíme na pevnou cestu, cítím, jak mou pozornost začíná přemáhat únava. Je to všechno opravdu velmi intenzivní. Bylo to tak akorát, říkám si, když nasedáme do auta. Demi ulehla, Andělka si nalila čaj, rozdělily jsme se o jablečnou trubičku a nabraly směr domov. Dnes to za to stálo ve všech směrech.

Večer jsem zaskočila do kostela na rychlou zkoušku, únava byla znát i tady. Doma jsem se pak u kamen ohřála, koukli jsme na fotky a do mapy – turistický ukazatel měl pravdu, na Hraničnou to bylo jen 2,5 km. Ale v tom větru to vypadalo spíš na ty čtyři. Celkově jsme ušly kolem šesti a půl sudetského kilometu.

A konečně se taky ukázalo, jak je to s tou rotou Hraničná. Ta je totiž tady a byly jsme tam před dvěma lety. Zkrátka hosip. V noci jsem pak ve snech cestovala od Apoleny na Větrov a těšila se, až začnu psát článek… 😊

Edit 30. prosince 2023

Článek napsán, koukám na životopis sv. Apoleny a vyskočí na mě odkaz na zaniklé kostely. Občanské sdružení má za sebou velký kus práce. Nebýt jeho zásahů, nejspíš jsme se procházely už jen po haldách kamení. Vidím dokumenty ze záchranných prací, ale také historické fotky a dostávám odpověď na otázku, zda tu někdy byly varhany…pokochejte se.

Kostel sv. Apolonie  (varhany jsou k vidění na fotce až u konce)