Močálem až na konec republiky

27. 2. 2025

Tenhle výlet byl až skoro neuvěřitelný. Nemůžu totiž uvěřit tomu, že se podařilo vyjet bez bolesti v krku (taky jsem expedici plánovala málo, skoro vůbec, aby to nebylo žádným bacilem povšimnuto). Nemůžu uvěřit tomu, že jsme ušlapaly přes 10,5 kilometru. Byl to neuvěřitelně krásný trek přes opravdu neuvěřitelná místa. Ale abych nepoužívala jen jedno slovo pořád dokola, vypravme se na cestu.
Lehká příprava přece jen proběhla. Po minulých zkušenostech s Geocachingem v mobilu jsem se rozhodla, že zkusím vytáhnout naši mladší a stále dobrou navigaci Garmin eTrex, se kterou jsme prošlapali skoro všechny signálky, vydržela bez problémů týden a neměla řeči, že určité kešky už jsou jen pro prémiové hráče. Prémiové členství totiž už pár let nevedu, žiju úsporný život a snažím se neutrácet za zbytečnosti. Tak jsem s lehkou nedůvěrou vyndala Garmina ze šuplíku, vyhrabala správný kabel a připojila ke svému zánovnímu kompu s W11. To už spolu nemůže fungovat…a světe, div se, ono to fungovalo. Načetla se gps i karta, kešky jsem do ní pohodlně překopírovala, pak zkusila pustit…a nic. Že by baterky? Byly to baterky. Po výměně naběhla jako kdyby naposledy běžela včera a já na ni po chvíli koukala taky jako včera. Prostě některé věci se nezapomínají.
Ráno se bolest v krku ani jiný neduh nekoná, takže můžeme sbalit poslední pytlíčky sušeného masa, mandlové sušenky, které poslední dobou s oblibou peču, bereme i náhradní boty, pláštěnky a v prosluněném dni vyrážíme vstříc zataženému obzoru na západě. Vývoj počasí nás nepřekvapuje, naopak je velmi příjemné, když dojedeme na místo s rozdílem pouhých dvou stupňů Celsia a sluníčkem lehce se deroucím skrz mraky – třeba tu bitvu nakonec vybojuje a vysvitne. Nebudu vás napínat, nevysvitlo a v průběhu začalo i poprchávat, ale jen tak jemně, že se to dalo vydržet i bez těch pláštěnek. Ostatně vody jsme tentokrát překonávali tolik, že nechat se ještě zkrápět shora, to už by byl asi jen takový trapný bonus.
My jsme tedy zaparkovaly na posledním parkovišti v ČR na rozvadovské dálnici a kolem zvláštních a nepoužívaných objektů jsme se vypravily zdolat plot, kterým bylo celé odpočívadlo obehnáno. Naštěstí pro nás vedle čistící stanice vody bylo pletivo rozebráno, tak jsme „nenápadně“ (s bílým psem na vodítku) prolezly dírou a byly jsme volné. Demi taky dostala volno a celou dobu běhala a courala bez vodítka, takové malé psí sedmé nebe. Sešly jsme po louce, už tady to slušně čvachtalo, přeskočily suchý(!) příkop a hurá do lesa. Takový malý Král Šumavy, říkám si. To jsem ještě netušila, že o 50 metrů vedle je pohodlný výstup z lesa a cesta, zjistily jsme to až cestou zpátky. No ale je tu tedy opravdu hodně nádherně!

Zelený koberec nás provázel téměř celou cestu i podél asfaltky, zpočátku to byl jen mech, později už se přidávaly i náznaky rašeliniště. Garmin ukazoval neomylně k cíli a my si to střihly po návštěvě zvláštních hraničních míst za šipkou přes les k Jezírkům u Rozvadova. Tedy jezírkům…kdysi možná, dnes už jen zarostlé a značně podmáčené ploše, ale s o to kouzelnější atmosférou. Místa jsme dostoupily celkem nekomplikovaně, po přeskočení pár malých příkopů s vodou, občas se naskytla i lesní cesta, tak si říkám, že k té druhé keši, kde už jsem se jednou o odlov marně pokoušela, bychom už mohly dojít.

 
Tak jsme se sbalily po krátkém odpočinku na místě a šly, tentokrát už za šipkou, protože lesy jsou tu schůdné a na mapě gps se ukazuje i cesta. Jenže cesta se pak konala jen kousek a už to šlo jen na střídačku – bažina, potok, kousek mechu, bažina, potok. Jak je ale krásné, když se k takové a k jiným situacím přistupuje stylem „ když můžu, tak musím“ a průzkumnický duch nás táhne za sebou, slať neslať, a tak hledáme pevné kopečky vykukující z vody, případně obcházíme jezírka a mokřady, lezeme hustolesem po čtyřech, abychom došly k megapotoku, který se ale vůbec netváří, že se někde nechá překonat.

No a ta keška, prý je podle mapy na druhé straně, ale tak tam dojdeme, je to jen pár metrů. Přicházíme, zastavuji, koukám na ten hraniční kámen…přes metr a půl široký potok tekoucí docela proudem, a určitě taky slušně hluboký. Tak v přesně v téhle situaci se ocitám už podruhé! Kurník, jak se tam dá dojít po druhé straně? Když tam cesta nevede ani od Diany, ani od Rozvadova…a přesto to není na německé straně!?
Co tedy zbývá? Buď se můžeme otočit a jít zpět, už jsme dost unavené a kus cesty asi ještě povede spíše necestou, nebo si tady sundám kalhoty a přebrodím to o pár metrů proti proudu, kde je vidět na dno a zvěř tam má svůj brod. Dlouho se nerozmýšlím, vítězí verze č. 2. Bez pokusu neodejdu. Sundavám kalhoty a bundu, vyhrnuju legíny nad kolena (stejně se mi trochu namočily), beru do ruky hůl, kterou zkouším hloubku, Andělku usazuju na svou bundu, aspoň si na chvilku odpočine. Demi leží vedle ní a vypadá, že taky ráda užije chvilku klidu. Pomalu vstupuju do vody, písek je taky dost hluboký, holí si hledám mělčí dno a opírám se proti případnému silnějšímu proudu. Ale potok teče docela pohodově, tak se za chvilku ocitám u druhého břehu, vyskakuji ven a skoro poklusem se blížím k hraničnímu kameni. Asi bych kešku našla, kdybych si znovu přečetla předchozí listing. Jenže jsem to neudělala, a tak jsem obešla všechny pařezy v okruhu patnácti metrů (pro jistotu, kdyby snad při zaměření měly družice mejdan), a když už mi začínala být fakt nepříjemná zima, vzdala jsem to a vrátila se. I návrat proběhl bez problémů, tak se rychle oblékám, bereme věci a jdeme.
No jo, jenže se zase dostáváme k soutoku dvou potoků, jeden bychom potřebovaly překonat, to skoro vypadá, že tady budeme navěky bloudit mezi vodními toky. A sušené maso už došlo. Naštěstí se tady ale stává, že když popojdete kus proti proudu, tak se potok zúží nebo třeba i zanikne úplně. A tak jsem objevila nový fenomén: po cestách, které vedou lesem až do totálního roští, jsou to cesty, které vedou krásným lesem a najednou se z nich stane…potok. Fakt, tohle místo je tak zvláštní, jiné takové na světě určitě není. Tak jsem si jednou ušetřila přeskok zamrzlého potoka, po kterém holky se svou váhou v pohodě přešly, ale já si netroufla. Zrovna tak Andělka nemohla pochopit, proč by se po něm nemohla klouzat…v tomhle ročním období si boty plné vody ještě pár hodin opravdu nemůžeme dovolit. A tak jdu sveřepě opět za šipkou, která nás vede k půl kilometru vzdálené cestě, držíme se toho potoka/úvozu, až vycházíme do opravdu vysokého lesa, cesta už je na dohled, ještě kus po rozblácených kolejích od traktoru, a jsme z toho venku. Až mi to je skoro líto…no ale přece jenom deset kiláků je deset kiláků (v tuhle chvíli tedy nějakých sedm), Andělka už je unavená, tak bereme za vděk asfaltkou a jdeme. Cestou zpátky už jsme nic mimořádného nezažily, vlastně kromě pokusu vzít to opět lesní cestou a malinko si to zkrátit, tak jsme překvapivě skončily v močálu, ani jsem nic jiného nečekala.
K autu jsme doklopýtaly s velkým vděkem, že si budeme moct pohodlně sednout a já si opřu svá rozbolavělá záda po předvčerejší masáži. I Demi se uvelebila a celou cestu zpátky prospala, prospala i naši návštěvu německého supermarketu, kam jsme ještě zajely pro nákup jako malý bonus. Domů jsme se po malém bloudění po německé straně hranice vracely za tmy, což bylo Andělčino přání. A kdyby ta dálnice nebyla spíš jako tankodrom, tak by to asi bylo i fajn. Příště tedy musíme zvolit jinou cestu, i když do těchto míst nás jistě čeká návrat, kvůli několika dalším restům na druhé straně dálnice atd. Totiž tak je to správné, tak to má být.

P. S. Zde si ještě můžete prohlédnout mobilní momentky, včetně širokého potoka, který jsem překonávala. Občas jsem byla líná tahat foťák a někdy to ani nešlo…