Milí,
končí rok 2020. Rok, který podle výroku v jednom médiu „nebyl“. Skutečně pro někoho bylo žití letos hodně omezené. Jeden zákaz se vršil na druhý, v nařízeních vládl zmatek a jejich upřesnění přinesla většinou ještě tvrdší represi. Děti chodily do školy zhruba čtyři měsíce z deseti. V našich pracích se to honilo od deseti k pěti, někteří mají dodnes hodně omezené příjmy, jiní museli skončit úplně. Na naše názory se vzhledem k opatřením nikdo moc neptal.
Zajímá vás, co bude dál? Asi všichni bychom to chtěli vědět. Ale koho se zeptat, kdo nám na to odpoví? Odpověď lze jen těžko hledat venku, v okolí, ve světě. Odtamtud totiž přijde spousta odpovědí a žádná z nich nemůže být natolik uspokojivá, aby uklidnila hledající duši. Na žádnou z nich se nelze stoprocentně spolehnout jako na tu jedinou správnou. Ve všem dění totiž hraje velkou, obrovskou roli lidský faktor, a ten je nestálý, těkavý, nejistý a nespolehlivý. Stejně jako naše vláda.
Pro všechny hledající mám jeden tip. Přestaňme se ptát těch okolo a zeptejme se sami sebe. Zaťukejme jemně na dveře příbytku své duše a popovídejme si s ní. Ptejme se, kudy nás chce vést, kam se máme ubírat, čím se máme zabývat. Veďme dialog se svým vlastním životem. Ne s životy druhých. Sice platí, že všichni jedno jsme, ale život druhého je jen jeho. Je to jeho cesta, po které se rozhodl kráčet. A pro nás jeho cesta užitečná být nemusí. Nakonec pro nás nemusí být ani pochopitelná. Ale jeho cesta není naší věcí.
Na druhou stranu se ale nebojme inspirace. Lidé nám často přicházejí do života, aby nás v něčem posunuli, pomohli nám v rozhodnutí nebo třeba naznačili jinou možnost, kterou bychom se sami od sebe nezabývali. Máme-li možnost volby, nebojme se jí. Co zvolíme, bude vždy pro nás ta nejlepší varianta v danou dobu.
Ať jste zastánci omezování aktivit, předcházení problémům dřív, než vyvstanou nebo naopak volného průběhu života, přeji, ať vaše kroky v nadcházejícím roce nacházejí pevnou půdu pod nohama.