19. listopadu
Někdy nám to přijde, jako by lidská vina už ani neexistovala. Zlo je celkem dobrá napodobenina dobra. Tyhle řádky v Evangeliu pro každý den mě zase nakoply.
Zdá se mi, že odmalička jsem tvor, který za všechno může, nic nedělá dobře, všechno je jeho vina. I to, co se nestalo nebo to, co prokazatelně jeho chybou způsobeno nebylo. Takoví lidé, když si můžou vybrat, asi nepřilnou dobrovolně ke katolické víře, je-li jim vštěpováno, že člověk je plný chyb, musí se z nich zpovídat jinému člověku, který ho vlastně skoro nezná a ještě za to musí trpět při pokání, vyčítat si vše desetinásobně, a že dotyčný zpovědník si pak v soukromí jen mne ruce, jak zpovídaného pěkně podusil. Toto není moje zkušenost, naštěstí. Mou zkušeností je to, že se velkou část dospělého života snažím přijít na to, jak se netýrat neustálou vinou, přestat se žrát vším, co jsem komu mohla způsobit, hledat aspoň trochu zdravé sebeúcty a sebevědomí, které zadupané hluboko pod zem nejspíš už pěkně tleje.
I proto, když jsem začala docházet do kostela, při vyznání Všemohoucímu Bohu a vám všem, jsem sebou dlouhou dobu šila, jako kdybych stála na žhnoucích uhlících. Zase už ta vina? Zase já za všechno můžu? Není lepší buddhistický smířlivý postoj, že každý čin má svůj důvod a vše se děje pro něco? No…milí přátelé, a teď to přijde. Ono to tak ale skutečně do určité míry je. Jenže postupem času, jak jsem pronikala a stále pronikám do tajů křesťanské víry, tak mi začíná dávat smysl tolik věcí…včetně toho mého nesebevědomí a pocitu, že můžu za všechny problémy na světě. Poté, co jsem přijala křest svatý, se začaly dít neuvěřitelné věci. A nebyly zrovna hezké. Ztráta práce, odchod syna, neustálé bolesti zad, téměř nefunkční pravá ruka, měsíc trvající zánět v hlavě, špatné kontakty s příbuznými jako by se prohlubovaly…nastoupila depka jako prase, černý mrak byl stále nade mnou, až jsem často propadla myšlence, že takhle dál už žít nejde. Důsledkem toho jsem byla na všechny zlá, doma jsem udržovala velký nepořádek, nic se mi nechtělo, ráno jsem sotva vylezla z postele a celý den se prakticky jen rozkoukávala, abych tam sebou večer zase bezmocně plácla. Hodně věcí mi v té době proteklo mezi ztuhlými prsty. Jediné, co mě trochu drželo nad vodou, byla hudba, varhany a varhanický kurz, který jsem během té doby dvakrát skoro ukončila utopená v pocitech vlastní neschopnosti naučit se něco nového, zlepšit něco známého a utloukaná neskutečnou trémou.
Jenže v tom všem jsem pořád vnímala podanou ruku. Díky ní jsem to všechno neskončila, díky ní jsem to všechno začala procházet, překračovat nepotřebné a kráčet dál k jasnějším dnům plným radosti z obyčejného života, dětských úsměvů a potěšení z krásné hudby. Postupně jsem vnímala, že většina těchto věcí přichází z vnějšku, a je jen na mně, jak se jim poddám a jak se jimi nechám spoutat. TO JE TA MÁ VINA! Přistoupila jsem k víře, že v našich životech může mít pré jak dobro, tak zlo. A je na nás samotných, co k sobě pustíme. Samozřejmě nejsme dokonalí, a tak někdy něco neovládneme, vstoupíme na cestu zdánlivě jednodušší, ale ve finále plnou problémů…pokušení zkrátka číhá všude a není v našich silách se mu vyhnout. Vždyť ani svatí nebyli bez hříchu. Ale právě proto je tu svátost smíření. Ne proto, abychom se pleskali v každé louži, kterou vyšlápneme, ani proto, abychom jednali a žili neuvážlivě a bezohledně s tím, že to potom všechno vypočteme před zpovědníkem, ale proto, abychom upřímně zalitovali tohoto svého pochybení a skrze kněze opět dosáhli toho krásného čistého a jasného stavu, kdy Kristovu podanou ruku držíme ve své dlani a přibližujeme se společně ke Světlu. Svátost smíření mi pomohla přežít to černé období minulého roku, a jsem moc ráda, že díky přijetí křtu svatého můžu přistoupit i k ní. Kdyby ne, kdo ví, kde bych už dnes byla…
Dnes už se k této své vině ráda přiznávám. Vím, že to tak máme všichni, že nejsme dokonalí a můžeme věnovat pozornost něčemu jinému, než bychom měli, a kvůli přehlédnutí jiného atributu se problém dostane na svět. Raduji se z toho, že mám možnost očistit se od skutků, kde jsem opravdu šlápla vedle, byť to zpočátku mohlo být opravdu zdánlivě pro dobro či vyřešení nějaké problematické situace. Obyčejný člověk zkrátka na všechno nemá a někdy si nabere velké sousto. Když si to ale přizná a nechá si pomoct, ať už modlitbou v těžké situaci, svěřením se někomu druhému se svými trablemi, či očistou ducha v podobě svátosti smíření, věřím, že pak postupně může najít i své ztracené nebo nikdy neobjevené sebevědomí, tak jak na tom teď v posledních letech pracuji i já. Děkuji Bohu, že jsem konečně objevila ty správné lidi a správné prostředí, které mi kvůli tomu poslal do cesty. Děkuji.