14. října
V nedělní promluvě byla řeč o smyslu života. O takových těch klasických otázkách typu Kdo jsem, kam jdu. Dlouho jsem si říkala, proč něco takového řešit, že přece ten nejvyšší ví nejlíp, jaké s námi má záměry a kam nás chce poslat. Jenže postupem času si říkám, že to vlastně tak buddhisticky jednoduché asi není. Samozřejmě, že nějaký smysl života má „naordinovaný“ každý z nás. Jenže nastávají další otázky: čemu naslouchat, abych z cesty za tím svým cílem nesešla? Co řešit a co je podružné? Vím, že existují různé nástrahy, některé jsou velmi lákavé a krásné, jiné zase lidskou osobnost srazí až na úplné dno, až se může zdát, že níž už to nejde. A zase se pak na druhou stranu říká, že On nás nenechá zakusit víc, než jsme schopni zvládnout.
Mám pocit, že vydržím asi opravdu hodně. V mém životě se snad v každém období najde někdo, kdo má velkou potřebu dát mi najevo, že jsem úplně k ničemu, za nic nestojím a nikdy nic nedokážu. Ve škole soudružka učitelka nás ponižovala bez rozdílu. Můj otčím mě nazýval kreténem (v té době to bylo něco jako lékařská diagnoza). Bohužel ani můj vlastní táta ve vypjatých chvílích neměl daleko od pohrdavého postoje typu „jen se vykecej“, případně „ty mi tady nebudeš nic vykládat, po mým bude“. Švagr mě označil za divnou, když jsem se přistěhovala do Nezvěstic, byla jsem pro mnohé jen zlatokopka, mediální hvězda, hraběnka a potížistka. Nejspíš i včetně svých vlastních tchánovců. Švagrová mě v našem prvním a posledním sporu oslovovala „holčičko“, a rozhodně to nebylo s takovým podtextem, s jakým to já říkám Andělce. Dodnes si pamatuju, jaké obrovské překvapení bylo, když jsme se rozhodli koupit náš dům v Žákavé a jednali jsme už osobně s panem Tobrmanem. Byli jsme si rovni, žádní mladí blbci, co nevědí nic o životě a chtějí si tu hrát na vlastní domácnost. Prostě rovnocenní partneři. Cítila jsem zájem, pochopení, rovnost, tehdy jsem se asi poprvé cítila jako dospělá (to mi bylo asi 35 let).
A teď naposledy soused Venca kvůli cestě do výběhu okolo jejich zahrady. Ty parchante jeden, zalez někam nebo s tebou vyběhnu, to budeš teprve koukat…a ještě jednou tři tečky…protože tohle mi opravdu vzalo nejen dech. Jako vážně? Je mým úkolem v životě tohle vždy po nějaké době poslouchat? Zkoušet sílu svého chabého sebevědomí? Nebylo by tedy lepší odstěhovat se někam dál od veškerých sousedů, abych nemusela řešit, jestli tady na tom světě mám lepší sebevyužití, než být terčem nadávek nevyžitých choleriků, a abych se mohla věnovat něčemu smysluplnějšímu, než je přemýšlení o vlastní bezcennosti?
Chtěla jsem tím říct, že tady mám takovou asi křižovatku. Buď dělám věci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, dřu na sobě, abych podávala aspoň průměrné výkony, protože opravdu nejsem žádný vrozený talent, ať jde o koně nebo o hudbu, nebo mám v životě za úkol popasovat se s tím, že mě někde neustále bude někdo ponižovat. A nebo je to všechno úplně jinak?
Den poté vidím, že je tu ještě něco, co se mi už od soboty prodírá na mysl, ale vlastně jsem si to ověřila až díky dnešnímu duchovnímu rozhovoru. Protože celý život si z dříve zmíněných situací beru k srdci to, že jsem k ničemu, že ze mě nic nebude a že mám čekat v koutě, než si mě někdo všimne. Jenže teď jsem si jistá tím, že to, co dělám, dělám ze srdce. Jsem si jistá i tím, že to není dokonalé. Ale když to tak vezmu – od té doby, co jsem sem přišla s koňmi jsou prý jen problémy – pro koho? Sama ten pocit nemám, odchovala jsem tři hezké a šikovné klisny, s tou prostřední jsem si vyjezdila bronzový výkonnostní odznak v drezuře. Přesvědčila jsem se, že můžu hrát na varhany a zpívat v kostele – vím, že nikdy nedosáhnu zručnosti Aleše Noska, Marušky Esslové nebo i třeba jen kurzového kolegy Patrika, ale snažím se do hry vložit kus sebe, zpívám pro radost všech, ne pro to, abychom společně hledali chyby a za ně si dávali černé puntíky. A jezdím trénovat lidi, se kterými si sednu, kterým to dává smysl, posouvá je to, je to na nich vidět a těší je to – stejně tak jako mě, a to i přesto, že nejsem celoživotní rozhodčí a nebyla jsem několik let pracovně v žádné stáji v cizině, kde se člověk hodně naučí. Teď dokonce přišla další aktivita, průvodcování v lesním klubu, kde se hodně moc učím já od dětí. A teď přijde to nejdůležitější – tohle všechno jsou činnosti, pro které jsem nejspíš na tomto světě a na tomto místě. Už dřív jsem si všimla, že se můj život stáčí směrem do Žákavé, teď vidím, že spočívá v pomoci druhým, pomoci se vzdělávat, někam se posouvat, vyrůstat ve zdravě sebevědomé lidi, předání krásného hudebního prožitku, díky kterému odchází z kostela třeba aspoň trochu osvěženi, povzbuzeni, který třeba doplní slavení eucharistie na ještě víc krásné prožití přítomnosti Krista…
A že jsem pro někoho i v mých čtyřiačtyřiceti letech parchant? Tak ať. Ono nemusí být vždycky po mém, i když to vážně myslím dobře a stojím si za tím. Netajím se tím, že jsem přírodní člověk a snažím se k tomu ještě víc spět. Soběstačnost, jak jen je možné, partnerské soužití s přírodou, opečovávání si svého životního prostředí, třeba i dávání příkladu…v dnešní době si ho většinou lidi nevšimnou. Žijí v ulitě pocitu vlastní dokonalosti a jistoty, co jediné je krásné a co jediné je správné. Nemám ambice je předělat. Můžu jim ukázat, že je i jiná cesta. Ale kudy se nakonec vydají, to je jen na nich. Nikoho z nás Bůh nenutí, abychom byli ctnostní, vděční, radostní, pokorní, litující. Ale pokud se takovými chceme stát nebo se i staneme, je to podle mého velká výhra, je to to nejlepší, co nás na tomto světě může potkat. A je to vlastně to hlavní, kvůli čemu tady jsme. Tak ať se nám to daří.