6. května
Dostala jsem předevčírem a včera tak „krásný“ příklad působení dobré a zlé síly, že nemůžu jinak, než to sepsat. Nechci být konkrétní, je to pro mě velmi osobní, je to odpověď na mé uvědomění si, že vlastně ničemu nerozumím. Tohle mě napadlo v pátek odpoledne při mši, ale říkala jsem si, že na tom nesejde, protože poznání přijde v pravý čas, a nerozumět neznamená bojkotovat, či nechtít. Nicméně, že to přijde tak záhy a s takovou intenzitou, to mi opravdu až vyrazilo dech.
Vím už dobře, že žít v Boží přízni je nádherné, ale často i nesnadné. Naproti tomu podlehnout svodům Zla je naprosto jednoduché, protože se nám nabízí ve formě něčeho zdánlivě obyčejného, ale hezkého, příjemného, zdánlivě neškodného…které ale po určité době může přejít v závislácké otroctví, degeneraci, ničení sama sebe. Když nás láká Zlý, nabízí v podstatě snadné vyřešení všech problémů všedního dne jako mávnutím kouzelného proutku. Máš problémy s penězi? Udělej banku nebo vyber aspoň krám. Chybí ti něčí blízkost? Nahraď si ji práškem, nápojem, jídlem. Ono to na ten večer zabere a ráno zase budeš mít jiné myšlenky. Jenže pak přijde většinou zase stejný scénář. Kdo má moc, chce víc. A tak víc bereme, víc jíme, víc pijeme. Riskujeme, že nás chytnou, zaděláváme si na civilizační choroby, dostáváme se do závislosti. A v tu chvíli už nás náš „šéf“ přestává potřebovat. Stáváme se troskou, nemocným člověkem, odvržencem. Na nás si tak může ještě vyhojit nějaká svá menší zla, občas nás použije jako vějičku pro někoho dalšího, koho potřebuje získat do své moci, a opět nás odkopne. Jsme v hajzlu, nikdo s námi nemá soucit, vždyť si za to můžeme sami. Žijeme, nebo aspoň si myslíme, že žijeme, tak nějak nijak, prázdně, bez smyslu, bez cíle, bez vidiny světla. Nemůžeme a vlastně ani nechceme se z toho dostat. Nevidíme kolem sebe, nevnímáme jemné záblesky světla, které nám nosí někteří naši blízcí, jen kopeme kolem sebe, odstrkujeme je a ničíme se. Začneš křičet ty, začnu křičet já a už to jede. I když víme, že je to hnusné, nejde se z toho dostat, zastavit, nadechnout, přestat, změnit to. Ještě nás to zevnitř popohání – nandej jí to, pořádně mu to „vysvětli“, já já já mám pravdu…
A když pak konečně přijde chvilka vhodná k nadechnutí, sevřený žaludek povolí a je ti trochu špatně. Ale i to přejde a ty si uvědomíš, jak je to všechno zbytečné. Tak moc zbytečné…že se ničíš sice dobrovolně, ale nikam to nevede. Pracuješ, aby tě nikdo nepochválil, moralizuješ, abys ztrácel na oblibě…a hlavně, že tyhle pochvaly a obliby vlastně vůbec nejsou těmi pravými hodnotami, pro které to děláš. Chceš ty ostatní přesvědčit ne o své pravdě, ale o lásce, ve které se dá žít, a i když jde všechno v životě do kopru, máš jakousi vnitřní jistotu, že nás Bůh má rád a stará se o nás. Jen mu to ale musíme dovolit. Pak třeba i já zvládnu mlčky obejmout tu malou vzteklounku, dýchat chvíli s ní, než abych vyráběla nějaká rychlá řešení situace, která nikam nevedou. Dokážu přijmout to, co se děje v rodině, jak to nechci, ale nemám možnost s tím něco udělat. A nakonec vezmu na vědomí i to, že se to třeba musí stát, ani ne tak kvůli mně, jako kvůli tomu druhému. Stanu se součástí proudu. Toho, který se mnohdy bouřlivě vlní v meandrech a skáče přes velké balvany, ale pořád je v něm velmi silná pozitivní energie, smysl a světlo. Dalo by se to nazvat i intenzivním vnitřním klidem. Pak se i úklid může stát zábavou, místo povinnosti, na kterou po zbytek času akorát nadávám. Pak se i rodičovství může stát nádherným vztahem, kde není vítězů ani poražených, kde jsou spolu všichni členové rodiny rádi. Pak i manželství zvládne ustát všechny nohy, které chtějí podrážet, jeden druhého podrží a různé nástrahy spolu bez pádu překročí.
Máme tady dvě nabídky, dvě pilulky. Červenou a modrou. Můžeme sáhnout, po které chceme. Je to jen na nás a začátek obojího je vlastně velmi snadný. Já už jsem si vybrala. Pro kterou se nakonec rozhodnete vy?