5. února 2024
Včera se nás Andělka zeptala: “Proč si vlastně každý večer spolu povídáte?“
V tu chvíli mě úplně ta nejlepší odpověď nenapadla. Protože jsme se skoro celý den neviděli, protože si chceme říct, co jsme prožili, co se stalo zajímavého, domluvit se na tom, co budeme dělat zítra, odpověděli jsme svorně a celkem podle pravdy.
Ale co je vlastně tím pravým důvodem, proč si povídáme? Není to absence televize, která v naší domácnosti není už osm let a řekla bych, že po ní ani nikdo netouží. Já bych za sebe uvedla, že to jsou příjemné chvíle, které můžeme strávit společně, naslouchat jeden druhému a být tu pro něj, pro řešení různých problémů, sdílení úsměvných situací, dívat se na sebe, cítit vzájemnou blízkost, věnovat si navzájem plnou pozornost…společné večery mají pro mě daleko hlubší význam než jen takové ty běžné věci, které jsem uvedla o odstavec výš.
Ještě na začátku podzimu jsme se takto scházeli všichni. Dost jsem usilovala i o to, aby součástí večerů byla i společná večeře, což se mi moc nedařilo – každý jsme jedli v jinou dobu, a tak jsme společně stolovaly vlastně jen my s Andělkou, občas se přidal David. Většinou to bylo tak posedět, podívat se na sebe, něco probrat, pak šel David k sobě a my pomalu spát. I tak to ale mělo tu hlubší kvalitu. Sešli jsme se po celém dni a k dokonalosti vlastně chyběla už jen společná modlitba. To jsme tehdy neuměli a zatím ještě neumíme. Osobně vnímám, že je to potřeba a myslím, že i k tomu můžeme časem dospět.
Víte, občas mě napadá, že bych chtěla mít víc času jen pro sebe, zalézt si s nějakou knížkou někam třeba na půl hodiny, nebo si moct jen tak užívat plynutí času v Boží náruči – takové okamžiky jsem v minulosti už zažila, byly velmi intenzivní a překrásné. Dnes, jak vstávám z popela, je cítím velmi vzdálené, jsou tu překážky, na které teprve sbírám sílu a některé už dokážu překonat – ale musím říct, že tyhle večerní společně strávené chvíle mi síly dodávají hodně. Někdy se zdá, že jen sedím a přiblbe koukám do stolu, jindy se hlasitě dohadujeme nad nesnesitelnou lehkostí či těžkostí bytí, všechno to ale znamená spolubytí a komunikaci. Před téměř dvaceti lety jsme si slíbili „v dobrém i ve zlém“, a troufám si říct, že to platí i dnes. I když se někdy zdá, že dobře už bylo. I když možná některé věci prožívám víc, než by si zasloužily. Proto mám vedle sebe muže, který se realisticky drží při zemi, aby byl náš společný celek harmonický. Jakž takž harmonický. Na slunci jsou přece taky pořád nějaké erupce a přesto (nebo snad právě proto) svítí, dává životadárné teplo a uzdravuje chmury.
Takže Andělko, proč si každý večer povídáme? Protože se máme rádi…protože jeden druhého zajímáme a vážíme si ho, i když někdy děláme věci, které by mohly svědčit o pravém opaku. Ono to tak vlastně bylo odnepaměti, že se rodiny po celém dni scházely, večeřely, povídaly a držely spolu. Dřív nebyly takové rušiče pozornosti, jako máme dnes, a tak se jednotlivci věnovali jeden druhému. Mohli spolu hrát různé hry nebo prostě jen sedět, koukat do svíčky a být…být spolu, protože to je dnes na světě velká vzácnost. A stojí za to si ji hýčkat a rozvíjet ji. Jednou možná i Ty na to budeš hezky vzpomínat.