NeSignálka 2016

Protože loňská cesta po trase Signálky v nás zanechala hluboký dojem, bylo jasné, že letos podnikneme něco podobného. Vzhledem k přírůstku v naší rodině bylo ale už dávno rozhodnuto, že půjdeme po svých, a celou akci si roztáhneme do více dnů. Dlouho jsem přemýšlela o trase vedoucí z Dyleně někam na Chebsko, nakonec nás ale upoutal Čerchov. Letos tedy napojíme cestu po hranicích úsekem Železná – Česká Kubice.
Cestu v jejím průběhu nazýváme NeSignálkou, protože letos jsme měli s mobilním signálem, abychom se ohlásili, velké problémy. Nasazuji ten nejobyčejnější objektiv, co mám a jedeme!

1. den

Vyrazili jsme prvního srpna, o den později, než bylo v plánu. Den začal docela slušně, ale rychle se zatáhlo a začalo drobně pršet. Vydrželo to průběžně až na místo určení, to znamená ke Karlově Huti, kde jsme nastoupili na trasu. Nasadili jsme pláštěnky, všichni tři, vlastně čtyři, jsme společně došli k první zastávce v zaniklé obci Waldorf, našli jsme první keš, nahodili baťohy a už jen ve třech (já, Demi a Davídek) jsme pokračovali cestou za závoru po trase železné opony…

Cesta byla pěkná, zelená, trochu upršená, ale docela brzy přestal déšť padat, a my jsme došli až na Eisendorfskou Huť. Zvykání na skoro dvacetikilovou nálož na zádech bylo poměrně bolestné, ale postupně jsem se s krosnou srovnávala a ani jsem nemohla tušit, že na konci budu snad i ráda, že jsem ji mohla nést.

Ale zpátky k cestě. Na Eisendorfské Huti byla zastávka, pochopitelně keška a malá svačina – nesla jsem nějaké ovoce a zeleninu, které jsme jedli přednostně, aby nedošlo ke zkáze. Zchroupli jsme s Davídkem svačinovou okurku, Demi se odmítla napít z potoka, tak jsme zase nasadili zátěž a šli dál.

Třeba okolo vypuštěné požární nádrže nebo luk, o kterých jsme se jen domnívali, jestli se tam dříve pásl dobytek nebo tu bylo pole. Přešli jsme přes Frančinu Huť, kde kromě kešky, malého zbytku domu a stanového tábora byla jen křižovatka cest. No a my hurá do kopce. Došli jsme k prameni Výřího potoka, po velmi výživném výšlapu. Myslela jsem, že u studánky krosnu nechám a dál půjdeme jen tak. Je hrozně těžká a moc se těším, až si Demi dá dnes večeři, protože mi tím ulehčí.

U Výřího potoka jsme chvíli pobyli a taky pohledali, protože to, co bylo na první pohled jasné, se nám ukázalo až po dlouhém oblézání místa. Keš byla tam, kde jsme mysleli, jen to chtělo trochu fištrónu, abychom se k ní dostali. Doplňujeme zásoby vody, zvedáme bagáž a pokračujeme na Pleš.

Ke křižovatce s cestou vedoucí ke hřbitovu jsme došli už zase za deště a raději jsme vzali za vděk turistickému odpočívadlu. Vaříme si první čaj na novém plynovém vařiči, sedíme, sledujeme ruch – turistů a zřejmě návštěvníků nedaleké restaurace chodí a jezdí okolo dost, hodně jich míří do Německa.
Po odpočinku nás čekají velmi zajímavé pohledy. Kaple a kříž na místě bývalého kostela,

alej listnatých stromů a na stromech čísla popisná a jména tehdejších obyvatel zdejších domů.

Původní domy vzal minulý režim, ale na Pleši to žije. Provozovatelé zdejší restaurace tu postavili několik domků pro rekreaci, které pronajímají, a mají určitě alespoň částečně obsazeno. Docela dobrý způsob oživení bývalé vesnice…

My ale zase v dešti pokračujeme k restauraci, kde rádi usedáme v teple a suchu. Trochu jsem se bála, jestli nás pustí dovnitř s Demi, na které je vidět každý kousek bláta. Mladý číšník je ale pejskomil, a i přes zamračený pohled paní kuchařky nás pouští bez problémů dál. Usedáme, dáváme si ovocný čaj a palačinky s marmeládou a skořicí. Sedíme, kocháme se – na zdech visí různé víc či míň staré fotky, na Pleši se pořádají srazy offroadů (teď nevím přesně, jestli to jsou Jeepy), obrázky z minulosti a různé dokumentační mapy o signálce. Jsme na hranicích a zbytky železné opony ještě několikrát uvidíme, v lesích není problém najít pohozené zbytky izolátorů nebo i ostnatého drátu.
Déšť se trochu umírnil, tak opět zvedáme kotvy a vyrážíme. Druhý číšník zjišťoval, kam máme namířeno, tak jsem nesměle prohodila, že na Zvon, a kam prý dál, jestli spíme na Rybníku, tak jsem odtušila, že někde tam asi nocovat budeme, a s tím jsme se rozloučili a s přáním šťastné cesty jsme vyrazili dál.

To jsme ještě nevěděli, že první kemp si postavíme „za humny“…

V obci Rabov. Stála asi na pěkné lesní vyvýšenince, kde ale byl problém najít kus rovného místa bez kamenů. Tak jsme přešli louku a tam se na nás usmívalo krásné místo pod plužinou a stromy. Já pak, stejně jako loni, jsem se ještě rozhlídla po okolí a pod nedalekými smrky se mi to zdálo ještě lepší. David přesun odsouhlasil, tak jsme rozbalili stan už definitivně tady.

A zatímco tak stavíme střechu nad hlavou, přestalo úplně pršet a za zády se nám začal v mlze zjevovat velký Zvon…

Jsme nadosah. Dnešní cíl jsme splnili, chvíli hledáme signál, abychom dali zprávu, že jsme v pořádku, večeříme, odpočíváme a kocháme se.

2. den

Je ráno jako malované. Včerejší červený západ slunce dával tušit, že dneska moknout nebudeme, a my rádi tuto zprávu přijali s nadějí, že bude opravdu hezky. V klidu jsme posnídali, řádně jsme se probrali, Demi nás přivítala jako kdyby nás celou noc neviděla (taky neviděla, spala venku přivázaná na dlouhé stopovačce za strom, kdyby náhodou…v noci jsem ji ale slyšela chodit kolem stanu a ráno měla vyválené dva důlky v trávě. Taky občas zavrčela, asi na procházející zvěř, takže bát jsme se o sebe opravdu nemuseli). Rabov se nám moc líbil, tak trochu melancholicky balíme a vyrážíme vstříc dalším cílům naší cesty.

Tím prvním je zaniklá obec Václav. Stojí tu objekty bývalé roty a Zvon je na dohled. U památníčku tiše uctíme památku těch, co už tu nejsou, a po pietní chvíli pokračujeme v prozkoumávání okolí. Náklad mi moc nezlehkl, tak jen z cest, ale v těch polorozpadlých domech by asi stejně nebylo nic moc k vidění. Je docela možné, že se tu hraje paintball, a fleky od barevných střel si zase až tak prohlížet nemusíme.
Za to, abychom se párkrát otočili, ale toto místo stojí.

My si vyšlapujeme dál po zpevněné cestě do lesa až k odbočce ke Zvonu, kde nás čeká druhá dnešní keš. Lovíme ji v klidu a pokračujeme do kopce na Zvon. Věděli jsme, že je zavřený a nečekali jsme, že nás někdo pustí dovnitř. Ani se tak nestalo, jen nás zaujala vrata dokořán.

Na tomto místě nám taky nastalo velké dilema. Potřebujeme se dostat přes areál do rezervace ke Kocovým kamenům. Žádná pěšinka kolem hradby se ale nekoná. Naopak, plot ohrazuje asi nerovnější část vrcholu a pod ním je příkrý sráz. Levou stranou to nedáme, co pravou?

Chvíli okouníme, jdeme kousek a pak padne zdravé rozhodnutí, že to prostě dáme. Pouštíme psa z vodítka a s bagáží na zádech se vrháme do rezervace, téměř do kamenného moře, po pěšinkách lesní zvěře, která ví, kudy chodí. A my po strastiplných čtyřech stech metrech opravdu přicházíme pod skalní hřeben ke Kocovým kamenům.

Zvládli jsme to dobře, tak samou radostí shazujeme batohy, hledáme keš, kocháme se a svačíme.
Současně opět lovíme signál, který na Rabově nebyl a konečně jsme na chvíli ve spojení s domovem. Ale opravdu jen na chvíli, protože po doplnění energie opět nasazujeme závaží, abychom na chvíli opustili vysoké kopce Českého lesa. Čeká nás dlouhý sestup k bývalé obci Mostek a díky slunečnému počasí taky pár pěkných výhledů do kraje.
Od Kocových kamenů odcházíme směrem doporučeným v listingu keše, tudy se šlo opravdu dobře. Sice jsme pak znovu obešli tři čtvrtě kopce, ale riskovat pád s těžkou bagáží a jakoukoli událost v rezervaci se nám nechtělo. Odměnou bylo při cestě pár malin a lesních jahůdek, taky trocha vody, kterou Demi opět odmítla, a relativně pohodlná cesta.

Ani jsme nečekali, že příště uvidíme Zvon zase z takové „dálky“. Ušli jsme kousek cesty a vzdálil se až nečekaně.
Je to zajímavé, když jde člověk z kopce, jako by mu zůstalo skryto to, co by viděl při chůzi druhým směrem. Naštěstí nás občas napadne otočit se, a tak se můžeme pokochat.
Demi se konečně dovtípila, že když ji vedeme k potoku, je to proto, aby v něm uhasila žízeň.

Ta dnes docela je, jelikož je teplo. A my pokračujeme k Mostku, kde nás překvapuje civilizace. Následně zjišťujeme, že u historického mostku je dětský tábor. Nenápadně zjišťujeme indicii, abychom zdejší multinu nakonec neodlovili. Nechtělo se nám po místě běhat s náloží před zraky dětí, tak to necháváme „na příště“ a jdeme dál.

Jenom kousek, protože objevujeme hezkou louku, kde se vyhřejeme, sušíme a vaříme kafe, a opodál pak hezké místo pod stromy, které přímo láká k utáboření se.
Této výzvy docela rádi využíváme, protože ač bývá nejkritičtější třetí den, pro mě se jím stal ten dnešní.
Stavíme stan a děláme si piknik na karimatce na louce.

Demi taky šetří síly a hodně spí, když kempujeme. Nemá žádné touhy utéct, je pořád s námi, zdá se, že se jí na výletě taky líbí.

3. den

Spíme v klidu a v pohodě a ráno se těšíme na další zážitky a krásy naší cesty. Radost nám trochu zkalí mírná dešťová přeháňka, která se během dalších tří kilometrů změní opět v trvalé poprchávání. Opět tedy dnes budou v kurzu pláštěnky, se kterými docházíme až do obce Rybník. Při odchodu z Mostku se ale jdeme podívat ještě ke křížku u silnice a vydáváme se na cestu kolem dalších zaniklých obcí, kterých tu podle informačních cedulí je jako naseto.

Oblačnost se honí, my zatím docházíme do Rybníku.

Nejistota, zda bude pršet nebo ne, se změnila v jistotu, že místo odlovu keše poobědváme v Rybníku a jen trochu tím pozměníme plán, který jsme původně měli. Nakonec se ukazuje, že to byla dobrá volba, protože během našeho sezení v restauraci se mraky vyblbly a opravdu pro dnešek přestalo pršet. Tedy spíš pro část dnešního odpoledne. Během něj jsme zvládli dojít k bývalému jilmu v bývalém Friedrichshofu (už i památný strom dožil), odtud se vracíme zpátky do Rybníku, abychom se vypravili směrem na bývalou Švarcavu.

V obci si ještě neodpustíme pár pohledů na okolí.

Působí to tu na nás, jako by se tu zastavil čas. Ale rozhodně ne nepříjemně. Velkou výjimkou je rekreační zařízení, kde jsme jedli, je to zřejmě bývalá budova roty předělaná na velmi útulné občerstvení a jistě i ubytování.
Teď už ale Rybník definitivně opouštíme a stoupáme opět přes hraniční hřeben. Cestou po otočení znovu pěkné pohledy do našeho vnitrozemí.

Potěšil nás i křížek na stromě.

Trochu překvapil ukazatel ke komunitě.

Ale pak už jsme jen šli vysokým lesem, chvíli nahoru a poté zase dolů, až jsme vyšli z lesa a rozprostřel se před námi pohled do Německa.

Odpočívadlo nás zlákalo k posezení, využili jsme a chvíli přemítali, jak s další cestou. Nakonec jsme se rozhodli, že nebudeme slevovat ze svých cílů a sestoupili do bývalé obce Švarcava, která ležela na samých hranicích u potoka a německé Schwarzach.

Demi posílá pozdrav ze své první návštěvy Spolkové republiky, já si až teď zpětně uvědomuji, že jsme vlastně nebyli ani v Bavorsku, ale v Horní Falci.
Německou Švarcavou jsme byli úplně uchváceni. Malebná vesnička nás zvala k procházce a my neodolali.

Prošli jsme se jen kousek, shlédli zdejší panoramata, krásné domy i zemědělské pozemky, ale krosna tlačila, je tedy na čase jít dál. Před námi byl krátký výstup zpět k odpočívadlu, kde jsem ještě zašla do lesa k pomníku Josefa Oczka, nabrala jsem rodinu a vykročili jsme k Dianahofu.

Krásné pohledy jsme získali opět otočením zpět. Identifikovali jsme nejspíš vyhlídkovou věž nad Václaví a vypadalo to, že jsme se posunuli zase o pěkný kus dál.
Na Dianě jsme nějakou dobu hledali keš a kromě jiného jsme našli obrovskou pýchavku, sice už ve stádiu počínajícího rozkladu, ale i tak pozoruhodnou. Kromě jiného i proto, že jsem na vlastní oči v přírodě takto velikou houbu ještě neviděla.

Při procházce po rozvalinách se nám taky naskytlo pár zajímavých pohledů, a pak už nás cesta opět zvala, abychom na ni nastoupili a pokračovali k Dolní Huti.
Zde už příroda milosrdně přikryla všechny viditelné stopy po bývalé civilizaci, jako jediná zůstává tabule, která ale taky pomalu splývá.
A stejně jako to bylo na Signálce loni, tak i letos jdeme nejdřív dolů a pak nahoru…nebo obráceně?
V každém případě teď to bude do kopce ke kapli, lépe řečeno k pomníku na místě kapličky v lese. Začalo znovu pršet. Už během stoupání jsme nasadili pláštěnky a já doufala, že u kaple bude vhodné místo k postavení stanu.

Nebylo, naopak tu byl docela provoz aut, ke všemu docela divných. Tak jsme sedli, posilnili se, trochu pofotili a když se zdálo, že déšť ustává, vyrazili jsme plánovaným směrem dál. Dnešní předběžný plán jsme splnili, ale najít místo k zakempování nebylo snadné.
Cestou ke kapli jsme sice šli kolem pěkných luk, ale teď jsme trasu trochu změnili a procházeli vysokým lesem s kamenitým a dost svažitým terénem. Přišel asi nejobtížnější úsek naší cesty – k hraniční kešce jsme měli 70 metrů a před námi houština. Smrčky, listnáče a voda. To všechno dohromady tvořilo hranici snad ještě neprostupnější, než byla železná opona. Co teď? Mokří už jsme byli dost, tak jsme zaťali zuby, pěsti a všechno, co šlo, opatrně jsme našlapovali po dlouhé trávě, abychom se nepropadli do vody a hurá do houštiny. Po průchodu už jsme byli mokří jako myši, hraniční potůček nás tedy nerozházel, ale vyšli jsme na krásné místo, kde na obou stranách potoka stály hraniční kameny. A v této chvíli mi došla baterka ve foťáku. Mám sice samozřejmě druhou, ale ve vší té vodě se mi absolutně nechtělo ji hledat. David proto zalogoval kešku a rozhodl, že místo na spaní budeme ještě chvíli hledat.
Rozhodl dobře, protože ač jsme byli mokří od konce pláštěnky až po paty, podařilo se nám po dalších stovkách metrů dojít až do Německa a opatrným průzkumem lesa najít rovné místečko ve smrčkové houštince pod vysokými stromy.
A přestalo pršet. Stan jsme rozbalili rychle, zalezli jsme, povečeřeli zaslouženou klobásu a začali sušit věci ve spacácích. To jsme ale netušili, že to dneska ještě nekončí.

4. den

Celý den bylo dost pošmourno, stmívat se tak začalo dost brzy. A bohužel taky začalo zase pršet. Do toho docela silný vítr sfoukával vodu z vysokých stromů, tak jsme měli vždy dvojitou sprchu. Věci v předsíňce jsem nacpala co nejvíc stranou, aby zůstaly schované a do stanu tak šla tentokrát i Demi. A pak najednou kap…a za chvíli zase: kap, kap…podívám se nad sebe a ve švu stanu se na mě usmívala kapka vody. Druhá sjížděla po stěně a skápla mi na karimatku. No, to ta noc pěkně začíná. David nějakou dobu hypnotizoval kapky, až říkám, že jdeme spát a nějak to dopadne. Dopadlo to samozřejmě tak, že propustil celý stan a kapky se na nás snášely úplně všude. Naštěstí ne v takové intenzitě jako venku. A ještě máme spacáky. Bdím a přemýšlím, co dělat. Jsme mimo dosah, někde pod námi je německá vesnice, kolik asi může být hodin? Ani nepouštím telefon či gps, jsem zalezlá ve spacáku, do kterého neprší. A rozhoduji se, že dokud budou spacáky suché, vydržíme. Drželi jsme, David spal, já moc ne a začala jsem si přát, ať se už rozednívá. Vždy, když déšť zeslábl, jsem doufala, že přestane úplně, ale pak se zase vítr utišil a rozpršelo se. Tak to bylo dlouhou část noci. Až opravdu k ránu, kdy to začalo venku trochu světlat, se nad námi mraky smilovaly a padala už jen mlha. V tu chvíli jsem s vděčností a pocitem, že se neutopíme, usnula asi na dvě hodiny. Situace mi moc spát nedala, ale jelikož ráno bývá moudřejší večera, tak se mi v hlavě zrodil plán: napíšu Mílovi, aby koupil nový stan a přivezl nám ho na Lískovou, kam dnes chceme dojít. Napsala jsem, záměr byl odsouhlasen a já ještě v klidu podřimovala a sbírala síly na další cestu.

Ráno bylo opravdu velmi mlžné, ale romantické zároveň. Nebýt toho, že máme všechno mokré, tak bych si to snad i užívala. Taky je to asi zvláštní, ale na tyto okamžiky vzpomínám pozitivně. Zdá se mi, že to bylo velmi zajímavé dobrodružství na naší cestě a jsem ráda, že jsme ho ustáli bez problémů, beznaděje a že jsme to nevzdali.

Vypravili jsme se tedy pro nový stan. Cestou samozřejmě hodláme navštívit pár zaniklých obcí, ale dlouhou dobu jdeme jen cestou lesem, vymotáváme se od hraniční čáry a dostáváme se blíže k civilizaci. Dá se to vzít doslova, protože u zaniklé obce Úpor se potkáváme s kamionem, který si přijel pro dřevo. Z Úporu, kopřiv a vlhkosti se vypravujeme směrem k Lučině. Lučina je zaniklá obec, až tak zaniklá, že jsme ji málem přešli. Až pohled do gps mě probudil k akci, naštěstí jsem to zpozorovala po necelých padesáti metrech chůze, kdy mi bylo divné, že v těchto místech z cesty vede cestička vysekaná sekačkou. Vracíme se tedy zpět a po cestičce přicházíme k bráně…

Je to hřbitovní brána. V úctě procházíme mezi hroby a nemůžeme se vynadivit tomuto zvláštnímu místu. A to nevíme, že to nejlepší nás teprve čeká…

Vítá nás obec Lučina. Můj fotoaparát je zralý na nějaké ocenění (nebo spíše vysušení), protože přežít tak deštivou noc v promočeném stanu, to chce možná nějakou kvalitu. Odnesl to jen zamlženými čočkami zevnitř, což jsem zjistila, když jsem vyfotila další cestičku, která nás už vede k…

Tyhle fotky asi nepotřebují komentář. Je to prostě odkrytý pozůstatek obce, první je farní budova, dál kostel, některé domy, pivovar a huť.

Prostor návsi…

A taky sklep, starý kotel a pozůstatky činnosti pohraničníků jako patky od strážní věže nebo betonový „kryt“…

Úžasná, neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás prostoupila tak, že bychom nejradši zůstali. Ale potřebujeme střechu nad hlavou, bylo by dobré jít. Po velmi trnitém odlovu keše ve zdi vedle schodů nikam jsme se tedy sbalili a pokračovali ještě kolem dalších bývalých staveb, sklepů, dál do německé Lučiny.

Odtud už naše kroky vedly směrem k Lískové, šli jsme po hraniční čáře mezi patníky.

Svou návštěvou jsme poctili jeden hezký altánek, klesali do údolí, až nám cestu zkřížil potok…

Chvíle přemýšlení a odhodlání nás opět posunulo kupředu. S těžkou náloží jsem přebalancovala na druhý břeh (jeden kmen byl nalomený) a vrátila se s psí stopovačkou, kterou jsem natáhla mezi větve. Díky šňůře přelezl Davídek, jistil se, a já pak šňůru stáhla zpátky. Měli jsme radost, jak jsme si pěkně poradili. Psa jsme samozřejmě převádět nemuseli, protože Demi už se na nás na druhém břehu tlemila, kde jsme tak dlouho a proč tam taky neskočíme jako ona. Voda sice byla čistá, ale za poslední dny jí bylo až moc…
Následovala keš u bývalé železniční zastávky u Lískové a pak už hraniční obec Lísková. Při čekání na závoz jsme rozbalili všechno mokré a vysoušeli (včetně bot, do kterých mi napršelo v předsíňce stanu).

Čekali jsme asi hodinu, převzetí stanu bylo rychlé, tak jsme vyrazili do Lískové nakoupit. Jenže v Lískové u Vietnamce chleba neseženete. Cigarety, alkohol, sladkosti, toho tam byly plné krámy, ale k jídlu pořádně nic. Nakonec jsme tedy zašli do prodejny benzínky pro dvě lahve s vodou a tatranky a čokoládu na chvíle nejhorší, na výstup na Čerchov. Ten se totiž blížil, víme, že potřebujeme nastoupat několik stovek metrů, protože se pořád plácáme někde na šesti stech. A taky potřebujeme zakempovat, nabrat síly a postavit nový stan, což se posléze ukázalo trochu jako oříšek.
Z Lískové stoupáme do prudkého kopce a cítím Davídkovu nervozitu, kdy už zastavíme. Říkám, že k další keši dojít můžeme (byla v plánu na další den) a tam se uvidí. A důvěra intuici se vyplatila. Došli jsme k malé vodní nádrži v lese, pár kroků od cesty, za nádrží se zdál být nepříliš prostupný les, rovinka, tak to zkusíme. Obešli jsme přehrádku a místo se nám líbilo. Nebylo to nijak intimní, cesta vedla nedaleko a druhý den jsem ještě zjistila, že na valu nad námi je další, jen taková pěší, ale nikdo nás neobjevil a spalo se nám výborně. Poprvé jsem usnula večer a probudila se až ráno. Asi byla minulá noc opravdu hodně vyčerpávající.

Při stavbě stanu nás trochu překvapila technologie, chvíli jsme mysleli, že nám Míla přivezl i boudu pro psa, nakonec se ale ukázalo, že je to jednoduché, jen úplně jiné, než jsme byli dosud zvyklí. Stan tedy stojí, dáváme si poslední buřty a schováváme patičku chleba na zítra.

5. den

Z celého výletu bylo toto druhé ráno jako malované. Sluníčko svítilo skrz stromy, ale jen málo, aby nás nechalo dospat. Po chvíli jsem vylezla a po bouřlivém přivítání od bílého miláčka jsem spáchala ranní hygienu v potůčku a šla se podívat na vodní dílo v lepším světle.

Opět se mi mlžil foťák, ale těm pár fotkám to zase přidalo takový zvláštní nádech. Skoro jako kdyby byly focené na klasický film…
vracím se zpátky do reality, přemlouvám Davídka, aby vylezl, tomu se z nového stanu vůbec nechtělo. Taky tušil, co nás čeká. Ano, budeme stoupat. A do toho jsme se opřeli hned pěkně od začátku.

Dneska je nám horko i v kraťasech, ale lepší hic než zima a mokro. To už víme. Docházíme ke květné Skalině, která už v tomto období moc nekvete, ale skalisko je impozantní.

Jako u každé kešky, i zde odpočíváme, svačíme a pijeme a vyrážíme dál. Trochu dolů ze skály, a pak už zase jenom nahoru. V jednom dolíku obědváme zbytek chleba se zbytkem paštiky, dosoušíme věci a nabíráme energii na výstup. Jdeme na Čerchov.

Stoupání po té asfaltce se zdálo nekonečné, sluníčko pražilo a jazyk se nám lepil na patro. Vodu z potůčku jsme si šetřili, ale i tak ubývala. Konečně jsme měli ten kopec za sebou a ocitli jsme se na křižovatce. Cesta vede doleva, gps ukazuje doprava. Jdeme podle mapy, ale ukázalo se, že situace ve skutečnosti je trochu jiná. Naštěstí jsme nešli daleko, tak se vracíme a pokračujeme po asfaltce. Vidíme krásná panoramata a s úžasem zjišťujeme, jak daleko se zdá být Zvon.

Ten Zvon, kde jsme nedávno stáli pod věží, prolézali rezervaci a obdivovali popsané kameny. Jdeme dál. Před každou zatáčkou se v duchu ptáme, co nás asi čeká za ní, abychom zjistili, že nás tam vždy čeká jen další cesta. A tak to má být, protože cesta je po celou dobu naším cílem.

To, že se blížíme k vrcholu Čerchovu, naznačují přibývající turistické ukazatele.
Míjíme další opuštěnou rotu. Koukám na ni, ten objekt se mi zdá trochu povědomý. A je to tak, kolem téhle roty jsme před dvěma roky projížděli, když nás na vrchol vezl autobus. Tehdy měl Davídek nohu v sádře a na rozhlednu jsme se proto nedostali. Doufáme, že zítra to vyjde.

Opuštěná rota nakonec není tak prázdná, v části areálu vrčí asi sekačka a objekty se opravují. Krásné rekreační středisko by tu bylo, ovšem jaký je záměr, to nevíme.

Míjíme pomalu další pomníček, jeden z mnoha, které jsme na cestě potkali. Šplháme po panelové cestě, po chvíli zase odpočíváme, když tu se zvednu a…

Čerchov na nás mává! Kdyby člověk natáhl ruku, tak se té rozhledny možná dotkne. My ale dnes jdeme ještě na Skalku a nejvyšší bod cesty si necháme na zítra. Tedy chtěli bychom.

Kempování na Skalce je nemožné, terén to nedovolí, a tak jdeme zpět a hledáme. Hledáme tak dlouho, až najednou vzhlédnu a úplně se leknu vojenské věže na Čerchově.

Tak pod věží asi radši ne. Popocházíme a vyměřujeme, kde to bude nejrovnější – najít naprosto skryté místo se asi nepodaří, ale vypadá to, že bude problém ustlat si na rovném place. Relativně rovné místo bez kořenů jsme našli u malé skalky, něco přes 100 metrů od turistické cesty, ale nepozorováni stavíme stan a flákáme se celé odpoledne. V tu dobu jsme ještě ani netušili, jak nám bude v noci blízkost cesty dobrá.

6. den

Večeře byla ryze sacharidová, ale s vidinou zítřejšího občerstvení na Čerchově se to dalo snést. Pozorujeme okolní dění, posloucháme lidi z rozhledny, ruch pomalu utichá, sluníčko se kloní k západu, nebe se potahuje mračným oparem…to je divný, říkám si. S předtuchou noční bouřky zavíráme stan a doufáme v dobrý spánek. Usínám, abych se po nějakých dvou hodinách probudila. Slyším bublání…je to daleko, jsem v klidu. Půjde to okolo a mine nás to. Otočím se na druhý bok (pohodlně, protože se do nového stanu krásně můžu natáhnout), klimbnu a zase mě vzbudí zabublání. No jo, nějak to dopadne. Ležíme strategicky v blízkosti budov, kam se v případě nutnosti můžeme přesunout.
No a nutnost nastala. Ještě chvíli jsem poslouchala zesilující rachocení bouřky z Německa a začala jsem přemýšlet. Ta skalka může být s kovovou rudou, může přitáhnout blesk. Stromy jsou tu jako nic, nejsme nijak dobře kryti. Bude lepší se sebrat a najít střechu.
„Davídku, spíš?“
„No, tak trochu.“
Záměr rychle sbalit bivak a vydat se na vrchol byl jednomyslně přijat, pustili jsme se do toho bez otálení. Stan jsme měli sbalený během pár chvil, posbírali jsme všechno, David natáhl opět moji mikinu (tu, kterou dostal v Lískové, hned nad vsí zase ztratil), odvázala jsem psa a šli jsme. Šli jsme jen k cestě, pak se chůze změnila v závody v chůzi a ve světle čelovek jsme netrpělivě vyhlíželi bránu do areálu na vrcholu. Je to tady, dobrý. Ale…vrata jsou zavřená…no do háje, co teď? Vracet se dolů k objektu, který jsme míjeli cestou, je přístupný a přenocovat by se tam dalo? Chvíli koukáme, než si všimnu, že vrata jsou sice zavřená, ale vedle nich není žádný plot. Hurá!
Jdeme dovnitř, obcházíme objekty, slušně to fouká a bouřka se blíží. Všechny budovy jsou zamčené, nikam se nedá vlézt, žádný sklad bez stěn tu není. Akorát u jedné boudy a ve vojenské věži se svítí. Budeme prosit o nocleh? Zkusíme to.
Klepeme na dveře boudy s vysílačem (kterého jsme si všimli až druhý den) a nic. Tak půjdeme do věže. Jenže tu jsme obcházeli kolem rozhledny a já si řekla, že se půjdu podívat, jak to vypadá s turistickou útulnou, která pod ní je. Nečekala jsem, že bude otevřená, když nás málem odradila zamčená vrata. Útulna ale neměla ve vchodu dveře, tak jsem samou radostí vběhla dovnitř. David tomu asi chvíli nevěřil, než přišel taky. Jestli je tu pohybové čidlo a někdo na nás přijde, jdeme jen pod střechu před bouřkou. Rozbalili jsme karimatky a spacáky na zemi a poslouchali bouřku. Za chvíli začal slejvák. Bouřka se nám opravdu obloukem vyhnula, déšť byl ale docela silný. Trochu mě zamrzelo, že jsme nevyzkoušeli stan, ale spát mezi blesky bylo větší riziko než promoknout. Pršelo celý zbytek noci, na chvíli jsem usnula a vzbudilo mě pomalé rozednívání. Pohled na vajgl odhozený na zemi mě utvrdil v tom, že spíme u nějakého občerstvení, což prozrazoval už odér v útulně, když jsme přišli. Zatímco David spal, uvařila jsem si kafe a dala si snídani. Zůstala jsem zalezlá ve spacáku, v noci se dost ochladilo, byť je celý prostor uzavřený a zasklený.

Davídek už taky moc nespal, tak jsme si za chvilku začali povídat. Pořád padala hustá mlha, chvílemi to vypadalo, že se protrhá, ale pak se zase přihnal mrak a výhled byl naprosto beznadějný.

Dnes to tedy na rozhlednu určitě nebude. Seděli jsme, snídali, vařili si teplý čaj a hráli hry jako slovní fotbal. Tím jsme si pěkně ukrátili chvíli a když nás pomalu opouštěla inspirace, najednou jakoby něco jelo. Nepočítali jsme, že by se někdo objevil, tím spíš nás překvapilo, když auto zastavilo u rozhledny a dovnitř vešla paní se dvěma potomky (v příbuzenském vztahu, ale její děti to nebyly). A prý jak se spalo, odemkla občerstvení a začali nosit zásoby. Chvíli jsme tak koukali, jestli to myslí vážně, ale když zapálili krbovky uvnitř, už jsme nečekali, sbalili věci a po mé ujišťující otázce, jestli budou mít otevřeno, jsme vstoupili dovnitř. Dali jsme si párky a ohřáli se. Chvíli jsme jen tak seděli, pak jsme začali konverzovat, probrali zajímavá témata, ani jsem si skoro nevšimla, že přestalo pršet.
„Zeťák říkal, že přestane ve dvě,“ oznámila ještě dopoledne paní provozní. Přestalo v poledne a my, ač docela neradi, jsme se po nákupu suvenýrů rozloučili s tím, že na ten rozhled tedy přijedeme někdy, až bude vidět trochu líp. Čekal nás osmikilometrový sestup do České Kubice na vlak, který nám jel ve čtvrt na šest.

Nasadili jsme tempo, ačkoli to ani nebylo potřeba. Z kopce to šlo samo a byl to takový fofr, že jsem se skoro nestihla ani otočit, abych viděla krásu té cesty (teď už vím, proč jsou série keší vedeny zezdola nahoru a proč je tolik kopečkových krabiček). Odsejpalo to opravdu rychle, naštěstí nás trochu zbrzdila Česká studánka, která pozvala k posezení a odpočinku.

Místo hezké, ale raději půjdem, ať ten vlak stihneme. Byli jsme někde v půlce sestupu, vypadalo to dobře, ale nikdy není jasné, co nás může na cestě zbrzdit.

Nezbrzdilo nás nic a my jsme došli do České Kubice. Tady samozřejmě sebereme ještě kešku Domažlický průsmyk (která byla zase zatraceně vysoko), a pak už zvolna klesáme k nádraží, které je na dohled. Na nádraží jsme přišli před čtvrtou hodinou, ale rádi, rozvalili jsme se na lavičku a čekali.

Na nádraží visí tři krásné obrazy a stala se nám tam zajímavá událost. Asi dvacet minut po nás přišli pán s paní, pozdravili jsme se a oni si začali ty obrazy prohlížet. Něco si říkali, paní pak pronesla, že by je měli nějak překrýt, aby se tak neloupaly, a pak oba zase odešli. Mám dojem, že ten pán možná ty obrazy restauroval. Ale nezeptala jsem se, tak nevím.

Seděli jsme tedy dál a čekali, až nám přijel vlak. Pan výpravčí nás ještě popohnal, aby nám neujel, než se rozmyslíme – držím se slušně pokynů a nevstupuji do kolejiště, dokud vlak nezastaví – tak jsme se rozběhli, Demi stávkovala kvůli náhubku, ale nakonec jsme se do německého motoráku šťastně dostali. Pan průvodčí nás obsloužil, řekl, jak v Domažlicích přestoupit, byl moc vstřícný, a za chvilku už jsme „přistávali“ v Domažlicích. Udělali jsme rychlý přestup a sedli do Regiosharku.
„To byla tak hezká cesta,“ řekla jsem a z očí mi vytryskly slzy. Náročných šest dní s veškerým vybavením na zádech, ve společnosti těch nejmilejších, touha po zdolání celého trailu, nekonečné cesty hlubokými lesy, pomyslné oživení některých zaniklých vesnic a objevování nepoznaného, to všechno už je pryč. Zůstalo to někde mezi těmi dvěma věžemi na nejvyšším vrcholu Českého lesa. Nebo ne? Všechny ty prožitky nám nikdo nevezme, vzali jsme si je sebou ve svých myslích, zápiskách, které jsem si každý den dělala, ve fotkách, které jsem pořídila, a které jsem si tady i s popisem celého výletu sesumírovala. Abych se k nim mohla vracet, kdykoli budu chtít, a abych si tak mohla připomenout, jak báječnou dovolenou jsme letos i přes drobné občasné nepohodlí prožili.