Špičák – Ostrý 2018

Ostrý. Magická dominanta Královského hvozdu. Učaroval mi z dálky a naprosto kouzelný je při osobní návštěvě. Pokaždé jiný. Pokaždé těžko dosažitelný a vždy úchvatný. Není proto náhoda, že o něm často přemýšlím jako o cíli svých cest. A když se občas z přemýšlení stane realita, je to naprosté best-of.
Během prvních dubnových dní cítím, že by to chtělo NĚCO. A tím něčím je cesta. Situace je příznivá a já si pohrávám s myšlenkou, že vyrazíme všichni na víkendový výšlap ze Špičáku na Ostrý, tak jak to chci už dlouho. Letos v létě navíc dlouhou signálku nezvládnu. Rozhodování nebylo složité, všichni se rádi někam podíváme, a tak se jde o druhém dubnovém víkendu na věc. Balíme krosny, nahazujeme baťohy a v sobotu ráno vyjíždíme do Dobřan na vlak.
Cesta uběhla rychle, v Klatovech jsme přesedli na motorák, který nás vyvezl až na Špičák. Už když jsme vylezli ven, bylo mi jasné, že jsem s přibalenou zimní bundou udělala dobře. Cestou jsem fascinovaně hleděla na sněhové fleky, které na nás z horizontu mávaly a těšily se na nás. Já na ně sice moc ne, pro letošek mám zimy až dost, ale doufala jsem, že to nebude nijak hrozné.
Naše první kroky vedly ke keším Girglhof a Tereziina huť.

Jsou to místa v civilizaci a pamatují hodně. Zde proběhly poslední úpravy výstroje, rozhodování o další cestě, trasu jsme zvolili lesem po neznačené cestě. Ta se pochopitelně po pár stech metrech vytratila, ale nejsme tu kvůli tomu, abychom dupali celý den po asfaltu. Pejskovi se moc líbila hlavně kvůli tomu, že ráchání ve zbytcích sněhu mohla kombinovat s válením v blátě.

Jak je naším zvykem, uprostřed kopce jsme se zastavili k obědu. Byly buřty, nízkosacharidový chlebík, jablko a voda z potůčku. Zaposlouchali jsme se do lesních zvuků a už jsme byli vtaženi. Je to nádhera, ptáci už oznamují jaro, poslední sníh se ještě nechce vzdát, ale vše je, jak má být a my můžeme být aspoň na chvíli součástí. Vstřebáváme tu atmosféru, ani se nechce vstávat. Ale cílů jsme zatím dosáhli málo, i když tím největším je právě cesta, tak vstáváme a vydáváme se vstříc dalším hezkým prožitkům. Šplháme kopcem, procházíme mezi popadanými větvemi, až v dálce uslyšíme a uvidíme lidské bytosti. Docházíme k cestě, kterou jsme přírodou obešli, a teď už zase můžeme jít chvíli na jistotu. Míříme k Čertovu jezeru.

Cesta kolem vodní kaskádky šla dobře, turistický ruch je tu poměrně čilý, i když ne tolik, jako u jezera Černého. A za chvíli už jsme stanuli u zamrzlé vodní plochy, kde posedávaly hloučky lidí tlačící se na jediných osluněných místech na břehu a hovořící česky i cizími jazyky. Na jezeře vládne ještě pravá zima.

Kluci pečlivě zkoumají zvláštní kámen s nápisem, prohlížíme si infotabule a pokukujeme po pokračování cesty. Říkám, že musíme přes Carte D´Or, tak míříme na rozvodí a já doufám, že tentokrát nebude přítomna „baba hlídačka“. To totiž jednou, když byli v těchto místech kluci sami, zažili příhodu, jak zřejmě strážkyně rezervace vyhodila geocachery od keše, že v těch místech nemají co pohledávat. Když jsem ale na místo přišla já, řekla bych, že krabička v rezervaci umístěna není, neboť je od ní vidět na ceduli, která je o kus dál.

Cesta na rozvodí byla už trochu krušnější, nicméně přes nějakou tu sněhovou plotnu to ještě šlo. Horší to bylo k Černému jezeru. Já, rozjásaná příjemností cesty a snadností odlovu, bych sice nabrala jiný směr, ale chlapci mě včas upozornili, a tak jsme zahájili sestup. Po značené cestě jsme dlouho nešli, protože to byla jedna velká sněhová hromada. Brodit se zrádnou závějí několik stovek metrů jsme nechtěli, a tak jsme po vzoru dalších turistů zapluli do lesa, kudy to bylo nepoměrně snazší. Doufala jsem, že je to jediná sněhová komplikace, ale jak se ukáže, nebyla…
Nicméně se nám podařilo dobrouzdat se až k Černému jezeru a tady už to bylo o poznání jarnější než u jezera Čertova. Chvíli jsme popocházeli, pak jsme vyrazili k další keši a cestou jsme si našli velmi příjemné místečko k odpočinku.

U jezera už bylo podstatně chladněji než na Špičáku a cestou, přesto jsme ale chytali sluneční paprsky, co to šlo, protože další kroky už vedly do tmavšího lesa, a tam se tepla moc nedočkáme. Navštívili jsme obrovskou jedli bělokorou a vydali se vstříc trase na Stateček. Očekávaná cesta víceméně po vrstevnici se zrovna nekonala a pod nohy se nám každou chvíli kradl hluboký přemrzlý sníh, který se bez varování propadal do čtyřiceticentimetrové hloubky. Nebylo to nic příjemného, chvílemi jsme se opět vydávali do lesa, až jsme se odklonili z celodenně zastíněné strany a šlo se líp. A z kopce. No nevím, když potřebujeme do 1300 metrů, tak jít dolů, to není zrovna rozumný nápad. Ale víme, že na horách to tak chodí a na signálkách zvlášť.

Sněhové závěje vystřídal krutě tvrdý asfalt, až jsme došli k odbočce k Bílé strži. No, když už jsme tady, stálo by za to jít se tam podívat – já ani Davídek jsme ji nikdy naživo neviděli. Počkali jsme v odpočívadle, až odtamtud odejdou dvě hlučné paní a padlo rozhodnutí sejít těch 300 metrů dolů.
Je impozantní a úchvatná. A všude kolem rezervace, takže jinam, než po značené cestičce se nesmí. Ale i tak by se dalo hodiny dlít na tomto místě a pozorovat vodu, jak se řítí z prudkého srázu a prchá dál někam k Hamrům. Tam, kam máme namířeno i my, ovšem až po dosažení vrcholu Velkého Ostrého a snad i noclehu někde v těch místech.
Kochačka končí, vystupujeme zpátky na trasu ke Statečku a opět pokračujeme v klesání. To se ovšem po nějaké době mění a my, teď už opravdu po vrstevnici, docházíme na velké rozcestí pod Velkým Ostrým. Usazujeme se na odpočívalo a pes začne poskakovat. Sedli jsme si doprostřed obrovského mraveniště s několika miliony obyvatel. Nabídneme jim aspoň jako satisfakci okusky od jablek a po odpočinku v sedě se opět zvedáme. V okolí jsou dvě snadno dosažitelné kešky, tak necháváme bagáž na místě a vypravujeme se k nim. U studánky se nejvíc líbilo Demi, která celá šťasná, že vidí vodu, začala lítat jako pominutá a vše završila skokem do vodní nádržky. To už se snad vody nabažila, zchladila si pacičky poštípané od mravenců a běhala dál po cestě. Jdeme zpátky, nasazujeme bágly a já jako nositelka nejlehčí zátěže na zádech ještě docházím pro druhou keš, která je v kopci nedaleko cesty. Tím máme pro dnešek splněno a můžeme se vydat za cílem nejvyšším, k Willmannově chatě.
Co jiného by mě mohlo napadnout, než že si zjednodušíme cestu. Chodníček v lese bude jistě zasypaný sněhem, tak jsem navrhla pokračovat dál po cestě, která se z asfaltky změnila jen na vyjetou od vozidel. A docela nám to prochází. Podle mých odhadů bychom se měli dostat do sedla mezi vrcholy, tam prohlédneme přístřešek pro turisty a okolí kaple, kde by se dalo přespat a případně vyšplháme až nahoru. Jenže ouha. Cesta byla delší, zato však méně pohodlná. Z vyjeté „silničky“ se změnila v pěšinku a pěšinka se pomalu ztrácela v příkrém srázu kombinovaném z kamení, ostružin a stromků.
„No, tak to jsme si zase naběhli, příště už mi asi radši nevěřte,“ omlouvám svůj naivní omyl a vzhlížím ke skalce, u které by měla vést hraniční čára. „Když to tady vyšplháme, tak po čáře vede pěšinka, tam už to bude dobrý,“ dodávám optimisticky a koukám na kluky, co oni na to.
Co jim zbývalo, byla to jedna z možností, všech podobně terénně brutálních, tak jsme šli na to. Demi dostala volno, aby si šla po svém, já hledala nejsnazší cestu a kluci jako soumaři za mnou s krosnami poslušně šlapali naznačenými stopami. Dobrý, pořád dobrý. Zdálo se, že to bez problémů dáme. Pak se možnosti bezpečného došlapu začaly zužovat mezi kameny, přibývalo ostružiní a o pár výškových metrů dál nás čekal hustolesík. Odpočinek, hledání cesty. Tudy chodí zvěř, tak se dáme její trasou. Pár přeskoků přes balvany, prodrání se neprostupnou houštinou a hurá!!! Už jsme u skalky. Teď už se jí budeme držet a musíme dojít k cestičce. A opravdu, situace se zlepšovala, obratně jsme se protáhli kolem masivku a vyskočili jsme přímo u hraničního kůlu.
„Ufff,“ oddychl si Míla a že se opře o kůl. Ten se s ním ladně naklonil, jen tak tak, že oba nepadli na zem jak dlouzí, tak širocí. Tak nic, kůl byl zase narovnán a jako opěry už tentokrát sloužily jen kameny. A my jsme k Ostrému přišli opět směrem od Lovečné.

Poslední dnešní odlov měl název Železná opona a nastalo rozhodování, kudy nahoru. Kluci totiž mermomocí chtěli na vrchol.
„No, buď můžeme tudy,“ ukázala jsem přímou čarou na krpál pod chatou, kudy to nebylo ani sto metrů – do dálky ani do výšky, „a nebo to vezmeme trochu víc na pohodu po modré.“
Modrá zvítězila, tak jsme se do toho opřeli. Po pár metrech jsme opět zapadli do půlmetrové závěje sněhu. A po dalších pár metrech se nám do cesty postavil – nebo spíše položil – strom. A za ním další a další. Takže jsme krosili nejen po sněhu, netušíc, kolik máme pod nohama, abychom došlápli na pevnou zem, ale ještě jsme šplhali po popadaných stromech, kterých tu po podzimní vichřici leželo mnoho (dnes, když to píšu, vím, že je tam asi 150 kubíků, které bude problém kvůli dostupnosti odtěžit a že byl před pár dny vyhlášen zákaz vstupu, který tehdy ještě neplatil).
Úspěšně jsme překonali stromovou překážkovou dráhu a odpor kladla už jen nekončící hluboká vrstva sněhu, která dosahovala výšky zábradlíčka sloužícího patrně pro oporu turistům přicházejícím v nějakém normálním ročním období. Cestou nahoru jsme potkali asi dvě skupinky lidí v opačném směru, rozhodně jsme tedy nebyli jedinými dnešními návštěvníky kopce, ale oproti létu tady byl dnes turistický ruch velmi mírný. Procházíme poslední zákrutku a vynořujeme se pod vrcholovou skálou.

Poslední kroky jsou už jistější, cesta vede jen po skalnatém podloží, sníh zmizel a my konečně dostupujeme kýženého vrcholu. Tenhle track tedy za to stál, cíl je dosažen velmi zaslouženě. Shazujeme bagáž na lavicích na terase hospůdky, kde není ani živáčka, naštěstí pro nás. Já s nostalgií pohlížím z kopce dolů těmi místy, kudy jsme to na Ostrý krosili s Davídkem a Demi v létě, já s osmnácti kily na zádech a totálně dehydrovaná. Dnes jsme měli zásoby jídla i pití, ale na tu vynikající perlivou vodu si budeme muset dojít jindy, protože je zavřeno.
Když jsme vydechli, pobrali jsme oblečení a šli na večeři. Usadili jsme se na balvany pod vrcholovým křížem, zabalili se do všeho oblečení, které jsme měli a pustili se do zbylých buřtů s chlebíkem. Koukali jsme do kraje, hleděli jsme přes Hoher Bogen směrem, kterým jsme v létě přišli od Čerchova, kochali se hlubokým údolím s vesničkami pod námi a jen mlčky vychutnávali sílu toho místa a okamžiku, kdy jsme dostoupili kýženého místa, čas se zastavil a jen slunce se pomaličku sklánělo k obzoru.

Postupně se stmívalo a bylo třeba jít do bezpečí, kde nehrozil pád. Sešla jsem tedy ke stanu, uspořádali jsme věci a zalezli jsme všichni. Chvíli jsme ještě koukali a poslouchali klepání provazu o stožár, na kterém v sezoně visí prapory. Po nějaké době klepání ustalo, vítr se proháněl na střídačku kolem nás a mezi stromy, podobně jako loni v létě, když jsme trávili poslední noc nad loukou nad Hamry. Ta pravidelnost mě uspala a dokonce se mi něco zdálo.
Netrvalo to ale dlouho a začalo se mi chtít na záchod. Opatrně jsem vylezla ze stanu, pustila psa, ať se jde taky proběhnout a vyšla jsem na bezpečné místo. Byla klidná noc, pode mnou svítily německé vesničky a tmavý Hoher Bogen skoro splýval s oblohou. Pak jsem vzhlédla. Nebe bylo plné hvězd. Opravdu plné. A ty hvězdy byly…takové velké, obrovské, takhle veliké hvězdy jsem ještě nikdy neviděla. Byly tak velké, že jsem měla pocit, jako by stačilo jen natáhnout ruce a dotknout se jich. Jen rozpřáhnout ruce a vzlétnout…tak jako se mi o tom zdává…bez tíže si létat nad krajinou, dívat se dolů, zkoumat vše z ptačí perspektivy a nevnímat nic než přítomnost a krásu Země, kterou nechávám pod sebou…a znovu ty hvězdy…jsou tak blízko, tak blizoučko!
Nevím, jak dlouho jsem takhle seděla na konečné lanovky, nebyla mi zima a čas neplynul. Ale přišla Demi, tak jsem se zvedla a podél hradbičky se odebrala zpátky do stanu. Zase jsem střídavě pozorovala jeho obrysy v neúplné tmě a střídavě měla zavřené oči. Co mi za víčky probíhalo, to už ani nevím, najednou jsem upadla do spánku a když jsem se probudila, bylo už ráno.
Postupně jsme se všichni probudili a zvedali se k snídani. Jen Davídkovi bylo špatně, musel si trochu ulevit. Naštěstí to nebylo nic závažného, pak snědl jablko a už jsme balili na cestu dolů. Nechtěla jsem pospíchat, ale asi jsme si docela přispali. Zpět jsme se vypravili cestičkou po německé straně, která postrádala sníh, potkali jsme lidi a sešli jsme ještě ke kapli, kde si Míla odlovil keš. Malý Ostrý musí tentokrát počkat až na příště. Cesta k němu bude nejspíš taky pod sněhem a my jsme chtěli šetřit síly na sestup. Hodily se, protože asi vzhledem k nadmořské výšce jsem pociťovala občasnou slabost a mžitky před očima, a tak jsem v úvodu cesty asi třikrát zavelela k odpočinku. Po lehkém bloudění v sedle jsme pak našli správnou napojovací cestu k modré turistické na naší straně (opět se to neobešlo bez pár zapadnutí do hlubokých závějí), a zahájili jsme pozvolný sestup. Krok za krokem jsme se sunuli po skalní cestičce, kde sníh vystřídala tekoucí voda a žasli nad krásou a taky utrpením okolního lesa. I zde byly hodně patrné pozůstatky vichřice, které nebude snadné zlikvidovat. Zavzpomínali jsme i na místo, kde na nás naposledy na letní cestě volala turistická nadšenkyně Jana, se kterou jsme bivakovali na Zadních Chalupách, a postupovali jsme dál opět po nesmlouvavě tvrdém asfaltovém povrchu.
Nohy začínaly bolet, výškové metry ubývaly, přes jeden potok jsme došli až k druhému, Bílému, zde po značce odbočkou nad louku, kde se nám otevřel opět krásný výhled. Tentokrát už ale ne nad krajinou, ale jen pár desítek metrů nad nejhlubším místem údolí, nad Hamry. Nezapomněli jsme pohledem pozdravit naše letní nocoviště a pokračovali dál do civilizace. Začalo se oteplovat, tak jsem cestou shodila bundu a druhou vrstvu kalhot, a to už před námi bylo brutální stoupání. K nádraží se jde podobným terénem a hlavně převýšením, jako na vrchol Velkého Ostrého, tak jsme se do toho opřeli. Davídek nám s odlehčenou krosnou statečně utíkal a my supěli za ním. Krok po kroku jsme stoupali ke kolejím, už jsme zahlédli nádražní lampu, už máme na dosah kamennou zeď, procházíme otvorem v ní a vystupujeme k nádraží u vechtru.
Padá z nás velká námaha a dosedá realita. Zase se vracíme zpátky, před sebou máme ještě cestu vlakem, kdy se můžeme kochat ubíhající krajinou, z okna nám kyne náš oblíbený a dnes navštívený horizont a my víme, že se zase vrátíme. Jakmile to bude možné, zase tato krásná místa navštívíme, to vím jistě!