Signálka 2015

Trochu váhám, jak začít. Jako první jsem si sepsala cestu z následujícího roku 2016, ale už při jejím psaní jsem věděla, že naši první Signálku nesmím opomenout. Tak to asi vezmu jak jinak, než pěkně od začátku.
Píše se rok 2015, já s celou rodinou provozuji už nějaké tři roky Geocaching, a ve volných chvílích občas studuji mapu se zajímavými místy. Těch je mimochodem díky GC obrovsky moc! No a mé pozornosti neunikla řada keší táhnoucí se od Železné u Rozvadova až k vrchu Dyleň. Všechny kešky začínaly názvem Signálka…trochu jsem tedy zapátrala, o co jde, a začala spřádat plány. Nejdřív, že si uděláme víkendový pěší výlet, pak že by to bylo lepší na kolech a nakonec jsme se s Davídkem rozhodli, že tuto sadu objedeme na kolech v létě při mé dovolené. Tomu taky předcházelo nějaké rozhodování a letos se to konečně podařilo realizovat.

1. den

Je srpen, já mám volno, panují obrovská horka a sucha, balíme, co potřebujeme, abychom mohli vyjet. Náš ochotný závozník Miloslav připevňuje na auto držák na kola, posléze i kola, nakládáme a už si to frčíme po Dé pětce na Rozvadov. U Boru uhneme na Přimdu…a na Přimdě netrefíme odbočku. Místo do Železné jsme se tak dostali na Dianu, kde na všech cestách výstražně koukají zákazy vjezdu, byť by tudy trasa vedla. No tak dobře, když už jsme v takovém zapadákově, tak tedy nasedneme na kola teď. Šest kilometrů navíc nás asi nezabije.

IMG_1317

IMG_1318

A nezabilo. Naopak, absolvovali jsme krásnou cestu s hezkými výhledy na Velký Zvon, ten kopec, který tak často sleduji, když jedu na Tachovsko nebo Domažlicko.

IMG_1319 IMG_1321

Což kdybychom se k němu vydali příští rok? Letos máme namířeno opačným směrem a keší je před námi mnoho. Sebrali jsme si při kochání březovou kůru pro případ nouze, a opět šlápli do pedálů. Na Železnou jsme dojeli za pár chvil, koupili ještě na benzíně pro jistotu papírové kapesníky, a pak už hurá do divočiny.
Cesta ubíhala, kešky v kilometrových vzdálenostech nás naštěstí nutily přibržďovat, trochu se rozhlížet a cestu si užívat – jinak je člověk schopný se rozjet a zastavit až když už nemůže nebo na konci. Tak jsme mohli vidět krásné jezírko,
IMG_1322 IMG_1323
nivní louky,
IMG_1324
dostali jsme se i nedaleko bývalé roty, ke které jsme se taky zajeli podívat. Zde nás dokonce míjeli motorkáři.
IMG_1325 IMG_1328 IMG_1327 IMG_1326
No a pak už jsme jeli chvíli lesem, chvíli silničkou mezi loukami, občas jsme potkali cyklisty, občas i auto, jednou jsme uhýbali traktoru.

IMG_1329 IMG_1331 IMG_1330IMG_1334

Při přejezdu nad dálnicí a kolem starého přechodu v Rozvadově jsme nenašli jednu keš, která na místě opravdu nebyla, jinak jsme se  např. přes Hraničnou dopracovali až k dvacáté z šestašedesáti (těch signálkových, ještě jsme měli v záloze pár dalších, které nebyly daleko od trasy), a vyloupli jsme se na místě zvaném bývalá Jedlina. Na místo, kde jsme kempovali, jsme se kousek vraceli, líbilo se mi už při prvním průjezdu, ale odlovili jsme ještě krabičku u pomníku a když jsme bezúspěšně hledali cestu ke keši přímo věnované obci Jedlina, raději jsme se ubytovali.

 

IMG_1333 IMG_1337 IMG_1336 IMG_1335

Pokoj s krásným výhledem na německé kopce, Havran, západ slunce all inclusive. Jenom teplá voda jim tu netekla, ale to nám nevadí. Dali jsme si studeného buřta k večeři – jsme v rezervaci a rozdělávat oheň u lesa jsem si netroufla. V noci spadlo pár kapek, ale nic dramatického. V poznámkách mám ještě napsáno, že tu řvou cvrčci a ovce a lítá dost mravenců – i ti nás odradili od hledání přístupu ke keši, který se zítra ukáže jako naprosto pohodový, jen z úplně jiné strany.

IMG_1338 IMG_1339

2. den

Včera jsme ujeli 32 km a ani se to nezdálo. Sice už jsme párkrát museli šlapat do většího kopce, ale vysvětlili jsme si, že když jeden nebude moct, tak ten druhý na něj nahoře počká (mně se s náloží nerozjíždělo úplně snadno), a dnes už tedy vše probíhalo dobře. Až na Havran, ale k tomu se dostanu.
IMG_1340
Po ránu se tedy kocháme odrazem východu slunce na západě, snídáme na improvizované lavičce z igelitu, odvazujeme kola od stromů a pokračujeme. Jen kousíček, protože to, co nás překvapilo pod lesem, nám vyrazilo dech.

IMG_1341
Ty krávy to ale nebyly.
„Hele, támhle je asi hřbitov,“ ukazuju Davídkovi. A koukám do GPS a ona tím směrem ukazuje tu nepřístupnou keš na Jedlině.
„Jedeme tam,“ rozhodujeme a už šlapeme mezi výběhy s krávami, které na nás řvou hlady – pastvina téměř bez trávy, much všude jako…, ale za chvíli se ocitáme v zelené oáze, opíráme kola o zeď a vstupujeme s úctou na starý hřbitov. Jako by tu bylo cosi divného…a opravdu. Po průzkumu místa zjišťujeme, že na valné většině náhrobků je datum úmrtí s rokem 1945. Zvláštní náhoda. Opuštěných hřbitovů jsem viděla už několik, většinou židovských, ale tenhle v sobě má vážně ještě něco víc.
IMG_1342  IMG_1347 IMG_1346 IMG_1345 IMG_1344 IMG_1348
Další místo, které nás čeká po průjezdu téměř po hraniční čáře, je Zahájí.

IMG_1353 IMG_1352 IMG_1351 IMG_1349

Zde býval zámeček, zbylo z něj jen něco sklepů a pár ostatků zdí. I tady jsme se chvíli zdrželi, ve stínu stromů bylo docela příjemně. A opět do sedla. Přes bývalou Stoupu…
IMG_1354 IMG_1355 IMG_1356 IMG_1358 IMG_1360 IMG_1361
a Josefovo údolí až pod Havran. No a tady přišel křest ohněm. Posledních třista metrů cesty byla panelka s převýšením snad sto metrů. Kola jsme tlačili, s těžkou bagáží to vyjet nešlo. Ruce dostaly zabrat, protože bicykly se nám vlastní vahou rozjížděly dozadu z kopce. Opravdu jsme si mákli, ale úsilí bylo po zásluze odměněno, protože po těch brutálních třech stech metrech jsme dostoupili vrcholu Havranu.

IMG_1376 IMG_1373 IMG_1372 IMG_1371 IMG_1370

Odpočinuli, posvačili v přístřešku zřízeném lesáky, a vzhůru na rozhlednu.
IMG_1368 IMG_1367 IMG_1366 IMG_1365 IMG_1364 IMG_1363
Její starou podobu jsem osobně neviděla, chystali jsme se sem tak jako na spoustu jiných míst, ale nestihli jsme. Možná ani nelituju, protože rozhledna vlastně vypadá úplně stejně, jen je nesrovnatelně bezpečnější. Turistický ruch je tu velmi čilý, potkáváme se tu i s cyklisty, kteří nás předjížděli ještě v lese pod kopcem (a ty samé pak potkáme cestou ještě jednou), mluví se tu česky, německy, tak si užíváme místo a pomalu se chystáme na další jízdu. Tentokrát až za státní hranici, na pár metrů do Německa.

IMG_1381 IMG_1380 IMG_1379IMG_1383IMG_1377 IMG_1378

Průběžně taky zastavujeme kvůli sběru borůvek, kterých je tu jako naseto, jsou velké a šťavnaté. A pak zase dál, kopce přituhují…

IMG_1384

že tu byla železná opona, o tom se pochybovat nedá:

IMG_1385

a zase k bývalé rotě.

IMG_1386

Všechno to míjíme a pokračujeme dál k bývalé obci Pavlův Studenec…

IMG_1387

a postupně až do Německa ke krásné kapličce.

IMG_1389 IMG_1388

Dívám se po místě na kempování, ale do oka mi nic nepadá, tak jedeme dál, z kopce, do kopce, do Čech, zase do Německa…

IMG_1391 IMG_1393 IMG_1394 IMG_1395

až pomalu začíná padat soumrak. Nevím, jestli nedostatek odvahy nebo co působí, že mě to žene pořád dál. Jezdíme z Čech do Německa, okukujeme seníky i turistická odpočívadla, zavrhujeme možnost přespat u starého hřbitova, až nakonec dáváme s Davídkem válečnou poradu a sjíždíme do obce Branka, kde se pokusíme najít ubytování. O ubytovně jsem věděla, nicméně byla zavřená a nikdo tu. Tak projíždíme obcí dál s tím, že v případě nutnosti se vrátíme do lesa, když tu na konci vsi cedule „turistické ubytování“. Zkusíme to?
Zazvonili jsme, vykoukla paní, ptám se, zda by pro dva zmožené cyklisty nebylo místečko, že si klidně rozbalíme stan na zahradě. Paní ochotně poskytla pokojík s vlastní vanou, kola nám zamkli do kůlničky a ještě nás pohostili večeří – grilovanými klobásami. Pojedli jsme, popovídali, kam jedeme a podobně, a pak jsme se šli vykoupat a spát.
V noci nás budí zvuk čehosi padajícího a hlasité „mňááááááááááááááááááááúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!!!!!!!!“, jinak jsme spali dobře. Máme za sebou 37 km.

3. den

Ráno, když jsem už byla vzhůru, slyším pana domácího:“Co se tu dělo, tys tu ráno vraždila kočky?“
Tak jsme se s Davídkem oba rozesmáli. Tahle historka je jedna z těch, které si připomínáme asi nejčastěji. Když jsme se dost vyleželi, šli jsme poprosit o ranní kávu a domácí mošt, a pak bylo na čase zase vyrazit. Z domácího ubytování jsme skoro neradi odjížděli, ale před námi byla další cesta, možná už s dosažením Dyleně, cílového vrcholu. Ještě nad Brankou jsme se zastavili a opět posnídali v trávě, pak do lesa pro jednu keš a zpět kolem bývalé roty s fotovoltaickou elektrárnou dál na trasu.

IMG_1396 IMG_1397 IMG_1398

Projíždíme oblastí bolševníku, je ho tu všude moc. Míjíme i další roty, u jedné dokonce benzínka a obchodní centrum. My ale pokračujeme, noříme se hlouběji do lesů, kde nás potkávají překvapení jako Annin kříž, buková rezervace, a už začíná to pravé nahoru-dolů.

IMG_1399 IMG_1400 IMG_1401 IMG_1402 IMG_1403

Pod kopcem jsme byli 650 m.n.m., Dyleň má přes 900, to bylo trochu demotivující. I horko působilo a chtělo se nám zůstat na místě. Pod Čupřinou už ale šla demotivace stranou, Davídek si prožil jen jednu slabší chvilku, napil se, odpočinul a šlápli jsme do toho. A vida, finále jen kilometr daleko…ten kilometr byl ale opět jeden z nejkrušnějších. Sestoupili jsme z asfaltové cesty pod vidinou rychlého výstupu do výšky. Vybraná trasa nás ale zavedla na klikatou lesní pěšinku, po které se skoro nedalo jet, a která se změnila v některých místech ve skalní kros. To už bylo u Dyleně, u vysílače. Jeho areál jsme tedy museli částečně objet a částečně obejít, abychom se dostali opět na asfaltku. Cíl je dosažen!

IMG_1407 IMG_1408 IMG_1409 IMG_1411 IMG_1413 IMG_1414IMG_1415

Jsme na Dyleni, padáme si do náručí a chválíme se, jak jsme dobří. Sedíme v odpočívadle a Signálka je za námi. Co dál? Zavolat Mílovi nešlo, telefon nefungoval, tak jsme se pustili z kopce – z podobného krpálu, který byl na Havran, abychom se dostali trochu víc do vnitrozemí. Pak už se daří chytit signál a s vítězným pokřikem „Dyleeeeň!!!“ si voláme cyklotaxi do Tří seker.
Cestou ještě projíždíme přes obec Veselá, kde mají zajímavě zachovaný kostel.

IMG_1416 IMG_1418 IMG_1419 IMG_1420

Tak jsme v cíli, a co závěrem? Skvělé tři dny plné dobrodružství, příběhu železné opony nesoucího se s námi, přechodů hranic jen tak, občasné sáhnutí si na dno sil a ověření cílevědomosti, která nás hnala dopředu. Bylo to těžké a krásné zároveň, přesně jak jsem si to představovala. Tak snad zase někdy někde takto podobně…

Z mých zápisků ještě vyplývá, že jsme celkem ujeli za tři dny 103,62 km, maximální rychlost 49,2 km (to dává možná tušit, jak prudké byly kopce, graf převýšení bohužel nemám) a v třetím dni jsme jeli průměrnou rychlostí 10,2 km/h, což je zase známka toho, že hlavně směrem vzhůru to bylo opravdu těžké.