Pohádka 2016

Vánoce jsou za námi a já, troufám si říct, že i celá moje rodina, máme za sebou velmi významný milník v životě. Je jím výstava fotografií s tématikou Pohádky, uspořádaná přímo na místě samém. A samozřejmě se jedná o prožitek, který si zaslouží nebýt zapomenut, proto mu věnuju další stránku na svém webu. Je to výstava fotografií Pohádka 1994 – 2016, která se uskutečnila během obou svátků přímo na statku Christlhof.

Přípravy na tuhle akci započaly ve větším asi před dvěma roky, kdy jsem si řekla, že než ten dům spadne, něco by to chtělo. Tehdy jsem měla v hlavě akci podobného charakteru, ale v létě, kdy by byla větší šance, aby se přišlo podívat co nejvíc lidí. Tak jsem nadšeně po návratu z dovolené sedla plná energie k fotkám a s tužkou v ruce a myšlenkou v srdci se pustila do vymýšlení textů. Jenže člověk míní, život mění, a v mém případě byly životní změny tak obrovské, že jsem v následujícím roce a půl neměla na takovou věc, jako expozice na Pohádce, vůbec ani myšlenky. Dokonce mě to nenapadlo ani loni po vánočním velmi vydařeném eventu na Suchých Studánkách. Až někdy letos v létě.

Probíhající rekonstrukce našeho nově nabytého domu mi dávala zabrat, ale když jsem se občas v myšlenkách ke Studánkám vrátila, říkala jsem si, že by to za to možná stálo. A když nevím, kam na Vánoce, tak proč ne na Pohádku a ještě to tam trochu neozvláštnit. Pak už rozhodování nebylo dlouhé. Jediné, co muselo vyjít, bylo shromáždění všech fotek během jediného týdne na konci listopadu, protože tehdy jsem dělala závěrečnou zkoušku časově náročného studia, a materiály jsem chtěla poslat do tiskárny co nejdřív, aby byl čas na případné úpravy.

Zkouška proběhla úspěšně, tak jsem se zhluboka nadechla a pustila se do akce. Něco jsem už měla připraveno z minula, byly to asi dva textové bloky spolu s osnovou, jak bych se asi dál měla ubírat. Prošla jsem to a zhodnotila jako slušnou práci, tak jsem se začala zabývat dalším. Studovala jsem Ivana Roubala, procházela matriku Christlhofu a probírala se fotkami v počítači i na negativech. Přitom jsem samozřejmě našla spoustu dalších zajímavých obrázků ze života, z dob, které už trochu zapadaly prachem, a leckdy jsem se ani nestačila divit, co všechno bylo, kdy a jak. Ale převládala samozřejmě stěžejní myšlenka na výstavu. Texty přibývaly a rýsovaly se i vybrané fotky. Vzpomínala jsem na své cesty na Pohádku a doufala, že se mi podaří dát dohromady odpovídající zakončení této životní etapy. Čímž ale nechci říct, že to byla má poslední návštěva zde, naopak.

Ale zpátky k přípravám. Chvílemi jsem podléhala pocitu, že jediné, čím žiju, je ten opuštěný statek v šumavských lesích. Když jsem bílila nově naštukované zdi u nás doma, prolínalo se mi to s pocitem, že tak pracuju v opravované Pohádce. Říkala jsem si dokonce, že by ze mě Ivan měl radost – přiznávám, že tento stav byl hodně zvláštní, ale naléval mi energii do žil, protože mě to při těch chvílích všechno opravdu hodně bavilo. A tak se na svět prodraly tématické texty, v hlavě jsem si představila vzhled materiálů, no a teď to jenom seskládat dohromady. Velké zkušenosti mám se zvětšováním fotek, bohužel často byly spíše odstrašujícího charakteru, proto jsem asi dva nebo tři dny řešila jen způsob, jakým fotky připravit, aby to bylo v cajku. Špekulace veliká, člověk to nechce nechat tisknout na desetkrát nebo pak nechat lidi i sebe koukat na nějaké kostičkaté fleky. Proto jsme zadali v tiskárně zkušební výtisk a čekali. Výsledek velmi mile překvapil a když už nebylo co řešit, seskládala jsem všechno podle předem připraveného postupu do kupy, poslala materiály a doufala jsem.

Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že naše Pohádka postavila celý Euroverlag v Plzni na nohy. Když jsem si šla pro zkušební tisk, už z dálky se na mě usmíval kolega našeho známého, a že jestli si jdu pro ty velký fotky. A že je to krásné místo a že by to koupil, pokud je nejbližší soused aspoň kilometr daleko. Tak jsem pokývala, pokecali jsme a já pak dodatečně doma ještě zjišťovala, komu to všechno vlastně patří. A samozřejmě pokračovala v přípravách. Dorazila CWG, pak byly hotové i finální tisky – to jsme zase v tiskárně hodnou chvíli mluvili s Václavem, zprvu o Pohádce, pak o všem možném. Ale musím říct, že zájem to opravdu vzbudilo obrovský. S velkou radostí jsme materiály přivezli domů, trochu se pokochali a pečlivě je zabalili pro případ, že je poneseme v dešti.

A nastal den D. Ráno rychle poklidit, nakrmit, zabezpečit zvířata na svátky a hurá na Šumavu. Drželi jsme se navrženého časového harmonogramu poměrně slušně, jen cestu nahoru jsem si netroufla časově zhodnotit. Běžně jsme schopni vyběhnout nahoru těch 2,5 kilometru z Hájku i pod půl hodiny, ale teď každý s pětadvaceti kily na zádech – když to zkrátím, byli jsme tam za 40 minut, což je velmi slušný výsledek. Před domem jsem vítězoslavně zdvihla srolované tisky nad hlavu, pak jsme si odložili v místnosti s krbem a začali špekulovat. Vítr foukal jako…blázen, bral nám slova od pusy, chvílemi hnal sebou déšť, prostě tvrdá klasika šumavského podhůří – až jsem si říkala, že chápu, že z tohohle se člověk může zbláznit snadno, pokud je v tom celý život. Ale zahnala jsem myšlenku a začala opět řešit expozici. Všechno bylo promyšlené, jen ten vítr nám překopal plány. Materiálu na zatížení pracovní plochy bylo dost, tak jsme se pustili do montáže.


Horší pak bylo pověsit tisky na stěnu, vítr je bral, tak jsme museli umístění přehodnotit a oproti původnímu záměru jsme vše shlukli co nejvíc do středu domu, kam hravé prsty větru nedosáhly a fotky tak vydržely na svém místě.

Nakonec jsem nalepila ty „největší cennosti“, původní fotky vyvolané z kinofilmu, na určená místa, dověsili jsme i tyto malé tabule a bylo hotovo. Jedna hodina. Paráda! Čekala bych, že to potrvá déle a budeme věšet ještě v době, kdy začnou chodit lidi. Měl tedy trochu s předstihem dorazit Karmazin, a taky přišel, kolem čtvrt na dvě zahlaholil své veselé „ahoj“ a mně spadl kámen ze srdce. Tohoto člověka jsem si tu opravdu velmi přála. Zrovna jsme vymýšleli oheň, když nám potvrdil myšlenku, založit ho v bývalé maštali, kam jsme pak taky přenesli improvizovaný stůl z bývalých dveří, podložili ho cihlami a měli tak i dost místa na uložení občerstvení.

No a to už se začali scházet lidi, trousili se po větších i menších skupinkách, prohlíželi, klábosili, procházeli – někteří tu byli poprvé, jiní už to tu znali.

 
Chvíli po půl druhé jsme si připili a pokračovalo se v činnosti uplynulých chvil. Sem tam jsem kontrolovala výstavu, zda neuletěla, povídala, popíjela, procházela, no a začalo se šeřit. Návštěvníci se začali loučit a postupně se rozcházeli, až jsme ve statku zůstali my tři s Karmazinem sami. Oheň už víc hořel než čoudil, tak se dalo v chlévě posedět a trochu rozmrznout – nebyla sice přímo zima, ale silný vítr bral teplo z těla rychleji, než bylo dobré.

Myslím, že jsme právě rozbalovali první svařák, když najednou se na cestě zamihotaly dvě světlušky. Ani na chvíli jsem nepřemýšlela, že by to mohl být někdo jiný než kačeři a potvrdilo se to. Popovídali jsme příjemně nad hrníčkem medoviny, prohlédli si expozici, pak přišli do vyhřívané místnosti a tady jsme zase dleli nějakou dobu. Pak ale povinnosti zase hnaly Rendyho domů, tak se chlapci rozloučili a zamířili zpět do civilizace. My si dokončili přípravy toho svařáku a už jsme jen seděli, povídali, vzpomínali, užívali, v dáli za Želivem zářilo Nýrsko, dole v údolíčku byla vidět světla – původně jsem myslela, že Děpoltice, ale asi to bylo něco jiného. V každém případě to byl nádherný večer, vítr tomu všemu dodával drsnou atmosféru starých časů, a já se dostávala do myšlenek, jaké to bylo, když tu lidi žili, hospodařili a dělali vše pro to, aby to zvládli. Kdy se chodilo odtud do kostela několik kilometrů, do školy zrovna tak, práce byla na vlastním a byla tvrdá, od rána do večera. Neustálá starost o teplo rodinného „krbu“, obhospodařit všechna zvířata, všechny pozemky, a z toho pak mít plody té práce – obživu a možnost směnit komoditu za jinou potřebnou, kterou si nedokázali opatřit svépomocí. Nebyl to Ivan, nebyli to ani žádní duchové zemřelých, ani žádné přízraky, co mě tím večerem provázelo, bylo to intenzivní vnímání přítomných okamžiků, všeho, co se dělo v domě i kolem a užívání skutečnosti, že jsem si splnila svou poměrně dávnou touhu, ukázat světu Pohádku v trochu jiném světle, než je běžné. A to všechno ještě spolehlivě dobarvil Karmazin, když začal vyprávět o svém životě ve fořtovně na Liščí – kde tehdy v hraničním pásmu panovaly zrovna tak tvrdé podmínky k životu jako tady.

Moje fotografická duše si přála trochu si pohrát se světlem…

A dokonce i adventní „věneček“ jsme si „uvili“. Obrnili jsme ho cihlami, aby na oheň nemohl vítr.


S představami tehdejšího života jsme potom vyšli z našeho útulného ubytování k blízkému křížku, abychom u něj zapálili svíčku. V duši jsem ji věnovala všem zemřelým a hlavně aby případné zdejší duše našly klid. Chvilku jsme meditovali a Míla nám potom zahrál „na lesy“ – koledy a vánoční písně hrané na trumpetu se opět rozléhaly, stejně jako loni na Studánkách. Letos je vítr odnesl možná až do Čachrova.


Trvalo to chvíli, kdy jsme poslouchali poslední tóny, které odnášel proud vzduchu pryč, a bylo na čase vrátit se zpět. Oheň v maštali příjemně praskal, uspávací rajský plyn se z něj taky více či méně linul, a v kombinaci s dalšími faktory jsme z toho všeho začali pomalu odpadávat. Nejdřív Davídek, naše statečné a šikovné káče, které spolehlivě plnilo všechny zadané funkce jako „přines, podrž, přidej, odnes, uhni, hlídej toho psa“, a pak já. Dnešní den byl opravdu přebohatý na dojmy, zážitky a představy. Lehla jsem si vedle Davídka, Demi nám zahřívala hlavy svým už čistým kožichem, který si u ohně usušila a bláto se z ní odrolilo, a já tak poslouchala chlapy, kteří ještě povídali. Chvíli jsem spala, na jednu větu jsem se zase probudila, pak jsem zase usnula a v jednom ze snů jako by se mi zjevil pan Pangerl…kdo ví, jestli to mohl být on. Ale nebylo divu, že se mi ve snu objevil, na tomto místě.

Až k ránu jsem usnula trochu tvrdším spánkem a probudilo mě až světlo v okýnkách, takový jas s oranžovým nádechem – vycházelo slunce. David taky zrovna nespal, tak jsem mu řekla, ať se otočí a podívá, byl to naprosto neopakovatelný pohled. Pak jsme ještě leželi, střídavě pospávali, střídavě už koukali, když jsem cosi zaslechla. Přišli další návštěvníci! Začala jsem se soukat ze spacáku a Demi, která to zjistila chvilku poté, svým štěkáním dostala z bivaku spolehlivě i všechny ostatní. Leželi jsme dlouho, bylo skoro půl desáté, když jsem se vrátila po přivítání kolegů z galerie, ostatní členové expedice pracovali na rozdělání ohně, což se po chvíli podařilo. Tak jsme zase popovídali, Karmazin uvařil kafe a po odchodu cacherů začal balit na cestu zpět. My jsme ještě setrvali, oheň jsme nechali dohořet, mezitím jsme pořádně prohlédli a prolezli okolí, pořídili pár fotek a opět vychutnávali atmosféru místa.


Vánoční atmosféru…jen ten sníh chyběl. Zase se mi vracely myšlenky na tehdejší život, zase mě to vtahovalo k sobě, vše s hlubokým obdivem a úctou. Musím za sebe říct, že jsem opět nepocítila nic negativního, ani náznak, že by tu mohlo být něco špatně. Pokud ovšem nepočítám neutěšený stav domu, kterému jsem v minulosti velmi toužila pomoct a dnes se smiřuju s tím, že tady by už veškerá pomoc přišla pozdě, v případě, že bychom chtěli zachovat vše, co tu zbylo, původní.


I tak mi to ale přijde, že tento dům, byť nejmladší z těch původních tří stavení zde, vydržel obdivuhodně moc – od roku 1990, kdy ho pamatuju ještě obydlený, zvládl více i méně citlivé stavební zásahy, po jeho úplném opuštění začala pomalá devastace, kdy jistě i lidský faktor zapůsobil, přesto ještě v roce 2016 stojí, i když už bez stodoly a části hospodářských prostor. Prošla jsem si dnes úplně všechno, i přes stodolu, pod zbytky střechy, do kamrlíku v rohu stodoly u části navazující na chlév. Dívala jsem se, jak cihly ze spadlé stodoly zarostly mechem, srovnávala ten pohled s fotkou čerstvě spadlé zdi, vybavila jsem si hradbu kolem dvora, vrátka a nad nimi nápis Pohádka z klacíků…a pak jsem se znovu vracela ke chvílím, kdy jsme instalovali výstavu, pak přišli návštěvníci, chvílím, kdy to tu opravdu žilo a všichni byli tak zvláštně naladěni na podobnou vlnu. A nebyl to jen Geocaching, co nás spojovalo…


Je jedna hodina a téměř všechno z hlavního programu vánočních svátků je už za námi. Balíme své bivaky, pozorně kontrolujeme, zda jsme něco nezapomněli, uklízíme po sobě věci, odnášíme láhve, plasty i krabice od svařáků a úplně nakonec ještě skládáme výstavu.


Dřevěné výztuže necháváme na místě, tisky opatrně rolujeme do igelitu…s myšlenkou, zda se sem ještě s výstavou vrátíme za příznivějších podmínek…všechno je možné. Stačí jen mít ten správný nápad a vložit energii do jeho realizace. Já vím, že tento nápad, s vánočním pobytem na Pohádce, byl dobrý a jeho provedení se povedlo. Vím, že ne každý se tu cítí tak jako já, vím, že vnímání každého z nás je jiné. A je to tak dobře, nemůžeme být všichni stejní. To by pak snad ani takovéto akce neměly cenu. Za sebe pak vím, že Pohádka zůstane v mém srdci navždy, že tam bude jako krásný milník mého života a že se na toto místo budu vracet i v případě, že dům zanikne. Je pro mě totiž výjimečné a na výjimečná místa a výjimečné lidi (a výjimečné události) se nezapomíná.