Okolo Rybníka 2019

Rybník. Název pro obec poněkud zvláštní. Tím spíš, že ve vsi tohoto jména, která leží na Domažlicku, žádný rybník není. Vygůglila jsem na území ČR ještě jeden Rybník, v Orlických horách. A pak jeden na Slovensku. Tím to končí. Pak je obec Rybníky, a pak jsou různé rybníky více či méně známé. Ale v mém hledáčku je pro letošní rok jen ten západočeský.

Je sobota večer, sedím právě v křesílku v ložnici zdejšího rekreačního střediska, dcerka Andělka klidně spí uprostřed velké postele a syn David s mužem Mílou jsou vedle a koukají na večerní program v televizi. Máme za sebou téměř celý letošní „signálkový“ pobyt tady na Rybníku, já loguji dnešní kešky a poddávám se pocitu nutnosti uložit si zápisky z hlavy do PC, abych je pak mohla doplnit fotkami a vystavit na web.

Signálkové toulky

O tom, že se ráda toulám po hraničních lesích, luzích a hájích, svědčí povídání z let předchozích. Záměrně ale píšu jen o sobě. Můj syn a parťák David to se mnou všechno začal ve svých deseti letech na první keškové sérii zvané Signálka, kdy jsme drandili na kolech, během tří dnů ušlápli 70 kilometrů, jednou spali ve stanu, druhou noc strávili neplánovaně v malém penzionu…byl to tehdy dost výstřel do neznáma, který nám ale otevřel takové obzory, o jakých se nám ani nesnilo. Krásná, téměř nedotčená příroda, minimum lidí, maximum historie a velmi zvláštního území, kde je jedna vesnice skoro vedle druhé. Tedy bývala. Dějiny vzhled krajiny dost citelně přepsaly, a i když se tehdy neděly žádné hezké věci, prospěch pro zachování přírody je naprosto zřejmý. Jak už jsem psala, dlouhé hodiny se touláte po lesích, nikoho nepotkáte, na druhou stranu ale nejdete žádnou džunglí, protože všude vedou cesty. Často panelové a nechutně rovné. Nahoru, dolů, zase nahoru a zase dolů…

Tehdy nás strhlo nadšení a věděli jsme, že příští rok frčíme do Sudet zase. To jsme ale brali naši půlroční fenku Demi, takže se šlo pěšky, maximální denní limit byl 15 km, takže jsme to všichni hravě zvládli a téměř týden tak zdolávali hranici od Železné až po Čerchov. Rok nato jsme se od Čerchova vydali na Ostrý, to se nám zdál od Kubice neuvěřitelně blízko a nakonec bylo nejkrutějších posledních 150 metrů.

Loni jsme očekávali narození miminka, tak jsme pár dní naprosté svobody zkrátili na dva a cestu ze Špičáku na Ostrý, kde jsme možná jako jediní přespali přímo pod vrcholovou skálou ve stanu. Na ty hvězdy na dosah nikdy nezapomenu. A letos…letos už Signálka moc chybí. Při cestách jsme potkali tolik míst, na která bych se chtěla znovu vrátit, líp to tam poznat, třeba se i zdržet a obejít celý kraj…a jelikož máme roční holčičku, pod stan si netroufám. Tak padla volba právě na Rybník a zdejší Rekreační středisko. Zajednala jsem apartmán na tři noci a natěšená jsem vyhlížela konec července.

Sudetům zdar

Jsme tady, ubytováváme se a jdeme na oběd. Jedli jsme poměrně krátkou dobu před večeří, která byla součástí polopenze, tak jsem navrhla procházku na Švarcavu. Jsou to asi 3 kilometry, tak nám aspoň vytráví a Andělka poprvé navštíví Německo. Během cesty pro mě ovšem přišla skoro až šokující informace. David mi oznámil, že ho už chození po horách nebaví. Sice pozoruji, že se mu zájmy celkově trochu mění, ale tohle mě opravdu překvapilo. Vždy působil dojmem, že se mu cestování líbí, i když nohy bolí, že rád poznává nová místa, poodhaluje hraniční čáru a časem pak vzpomíná, co jsme prožili. Ale co nadělám, jsem ráda, že to řekl a že vím, jak to je. Musím přiznat, že mi to po zbytek dne vzalo náladu, ale nějak se s tím srovnám.

Na Švarcavu jsme došli hravě, u hranice se vyfotili, prošli si německou obec a pomalu zaveleli k návratu. Čas večeře se blížil a já chtěla promyslet cestu na zítřek, kterou jsem měla v úmyslu vyplnit celý den.

Vesnice duchů

Večeře byla výborná, sytá a velká, takže se mi dost těžko usínalo. Když Andělka spala, vzala jsem si tedy knihu a sešit a psala chvíli poznámky pro léčitelský web. Vstřebávala jsem Davídkovo přiznání a doufala, že mu vše zítřkem neznechutím úplně. A tak jsem vymyslela plán cesty: navštívíme „vesnici duchů“. Tak se v názvu keše přezdívá bývalé osadě Bügellohe, která ležela jen pár desítek metrů od hraniční čáry, stejně jako někdejší Václav na straně české. Prošla jsem si to několikrát v mapě a s trochu lepším pocitem šla spát.

Nazítří jsem namotivovala Davídka zajímavým názvem cíle, dali jsme pořádnou snídani, protože budeme bez oběda, a vyšli jsme. Kočárek, sandálky, v lese jistě budou dobré cesty, jak to známe z dřívějška – no a to byl velký omyl. Začínalo to dobře, prošli jsme starou kaštanovou alejí a po zpevněné lesní široké cestě šli pár set metrů vzhůru lesem a zdánlivě i na opačnou stranu. A přišlo rozcestí. Na něm muž v lesním stroji rovnal velké kmeny poražených stromů a my jsme stáli před volbou, kudy dál. Logičtější bylo dát se vpravo, abychom se obrátili správným směrem, tak jsme moc neváhali. Cesta byla pořád dobrá. Ale asi jen sto metrů. Pak začala mizet pod trsy skřípince a další bahenní květeny, víc a víc byla prokládaná kameny různé velikosti i tvaru a zatarasená větvičkami i větvemi, párkrát i celými kmeny. S Davídkem jsme proto odklízeli cestu kočárku a kde to jinak nešlo, tak jsme Andělčin povoz nesli. GPS pořád sveřepě ukazovala krásnou lesní cestu, jako už tolikrát, kdy jsem jejímu rozumu věřila (ale na její obranu musím říct, že leckdy v mapě žádnou cestu značenou nemá a místem vede pomalu dálnice). Vždy, když už to vypadalo, že bude situace lepší, jsem si trochu oddychla, že to snad už byl poslední takový úsek, ale to mi vydrželo jen do nejbližšího záhybu naší pomalu v džungli mizející cesty.

Tak jsme ušli dobrý kilometr, když tu najednou přišla opravdová cesta. Štěrkovaná, rovná, krásná. Normálně asfalt v lese nevyhledávám ani nevyžaduju, ale zase lepší, než ta divočina, kterou jsme se drápali dosud. Míla sice neříkal nic, ale vypadal, jako by mu v duchu vařily myšlenky, že jsme se asi museli úplně zbláznit. I já jsem si párkrát pomyslela, že jsem měla Andělku naložit do nosítka a bylo by to vše mnohem jednodušší. Ale teď přišla ta pěkná rovná skoroasfaltka, tak jsme si oddychli, oklepali bláto ze sandálů a pěkně zvesela vyťápli za šipkou.

Taky znáte ten pocit, když jdete po slušné cestě, jdete, jdete a jdete a najednou před vámi jako když utne, slušná cesta skončí a dál už vede kdysi projetá dvoukolejka přímo do močálu? Tak to určitě přesně víte, jak jsme se cítili my, když jsme na takové místo došli. Namlsali jsme se a teď tu máme zpátky to, čím jsme se prodírali ještě před pár minutami. A tenhle mizející náznak zbytku někdejší cesty nás vedl další dobrý kilometr, tentokrát už ale k opravdové asfaltové a dokonce i v GPS značené cestě (ten minulý lesní úsek v ní vůbec nebyl).

Oddechli jsme a pokračujeme. Andělka nám z toho všeho hopsání a nošení v kočárku usnula, tak jsme šli tiše, koukám do přístroje – ono to vede na druhou stranu! Protože náš cíl je na kopci, zavelela jsem vlevo v bok, ale teď vidím, že druhá volba byla správně. Otáčíme se a jdeme tedy z kopce, ale směr máme dobrý. Lehkou satisfakcí nám můžou být drobné okamžiky hezkých výhledů do vnitrozemí, návštěva zaniklé Štráské huti s možností doplnění zásob vody (velmi potřebných, protože jak se později ukázalo, jednu z lahví jsme nechali doma), a taky dobrý pocit z mého dnešního pohledu na místa, kudy jsme šplhali, že jsme to dali. Cesta nás dovedla na další křižovatku a pak už se šlo jen nahoru. K rozcestí pod Zvonem, kolem zaniklé obce Václav, kde jsme opět lehce tápali, ale nakonec našli tu správnou lesní trasu, která nás dovedla až na hranici. K první dnešní keši. Objevili jsme pramen Bílého potoka a taky něco zvláštního. Malou louku, na které cosi rostlo, bylo to obehnáno elektrickou páskou a všude kolem visely igelitové pytle. Odhadovali jsme, co to asi může být. Pytle visely i v lese na stromech, bylo v nich něco jako česání, no prostě záhada. Opustili jsme rovinu úvah a vstoupili do vesnice duchů.

Z celé Bügellohe se dochovalo jen pár ruin, z toho jeden dům téměř celý. Je sice bez oken a dveří, ale zastřešený. A cosi zvláštního válcovitého ve stodůlce…údivem mi jen spadla brada. Na velkém železném válci byla zdokumentovaná historie osady, popsané podmínky života, stavby, cest do školy, fotky a dokumenty. A taky z toho tak moc čišela atmosféra té doby, až mi z toho lezl mráz po zádech. A do toho všeho ještě přijde David, udělá „cvak“ a rozsvítí se světlo.

„He???…jak jsi to udělal?“ nevycházím z údivu. Ukázal mi vypínač. Nechápu. Ani on ne. Ale svítí to. Crrr, ozvala se navigace, že by chtěla více družicového signálu. Vytrženi z údivu díky tomu zvuku doprohlédli jsme si dokumenty i torza místních zemědělských pomůcek a za chvíli se zhaslo. Šli jsme dál, našli družice a po chvíli i kešku. A taky vysvětlení zdroje elektřiny. Na střeše byl malý solár. Za tohle všechno může centrum Bavaria – Bohemia v Schönsee, o kterém celé roky v práci jenom mluvím. A teď vidím plody jeho práce na vlastní oči. A smekám. Chalupu zastřešili, opravili vybourané okno, zakonzervovali, co mohli a dům teď slouží příchozím jako ukázka toho, co zde lidi dokázali v těch nehostinných podmínkách vybudovat a jak i přes veškerou těžkost tu přežívali. I když nakonec nezůstali.

Andělka se naobědvala, David odpočinul, já pořídila pár obrázků a velmi pohnuta místní atmosférou odcházím s rodinou dál. Tohle bylo teda něco. Že už jsme těch vesnic oblezli dost a ledacos jsme viděli, myslela jsem si, že na Lučinu jen tak něco nemá, ale tohle je hodně silný konkurent. A přesně kvůli tomuhle se k hranicím vydávám. Sice objevuji objevené, ale i tak to pro mě má hodnotu. Všechno si to můžu najít na internetu, miliony fotek, spousty informací a možná i konspirací, ale osobní návštěva a prožitek, ten nic nenahradí.

Teď se jdeme ještě pokochat výhledem kolem dokola. Rozhledna na vrchu Ebene je nedaleko, tak k ní odbočujeme, já si beru holčičku do nosítka a hurá vzhůru. Napočítala jsem 140 schodů a už se rozhlížíme. Mají tu i dalekohledy, ty upoutaly Davídka. Bylo ale trochu mlžno, výhled tak není úplně čistý, ale na to, abychom zahlédli Čerchov a Ostrý, to stačilo. A hurá zase dolů. Jenže ouha! Dole si uvědomím, že tu ještě máme odlovit keš. A že ona bude nahoře! Z německy psané nápovědy jsem vytušila, že bychom se opravdu museli drápat opět po schodech, tak „holt příště“, počasí je lehce nejisté, tak vyrážíme k domovu.

Sestup zahajujeme opět po pěkné zpevněné cestě, která po nějaké době končí, jak jinak, v naprosto neprošlápnutém lese, mezi oplocenkami s igelity na stromech a hradbě, krásnými ptačími budkami a hraničními patníky na dohled. Po zhodnocení všech možností vybíráme cestu po čáře, kde je aspoň prošlápnutá pěšina a kočár se dá většinou tlačit. Andělka si ještě hoví v nosítku, směje se na stromy, tak si trochu děláme legraci, aby nám cesta líp šla a sestupujeme do údolí ke Švarcavě. Procházíme přes osadu Waldhäuser, kde chystají na zimu a štípou dříví, taky sekají trávu, zdravíme se a jdeme po silničce dál. Už jsme poměrně slušně utrmácení, ale teď už nás žádná terénní záludnost (snad) nečeká, přicházíme k hraničnímu přechodu a už máme před sebou jen 3,5 kilometru na Rybník.

David jde trochu napřed, Andělka pije, zvažujeme, že půjdeme ještě na Dianu, ale mraky se honí a než dojdeme k Rybníku, tak opravdu sprchne. Vytahujeme pláštěnky, Andělka se vzteká, že igelit nechce, tak ji odkrývám, naštěstí na ni nepršelo. Utěšujeme ostružinami a posledních několik stovek metrů už jdeme z posledních sil. Ještě nás čeká cesta na večeři a zpátky, jíme s velkou chutí a já večer s velkou chutí také usínám, bez jakýchkoli předspánkových literárních aktivit, protože mám opravdu dost.

Korytany

V sobotu se opatrně zvedám z postele a zjišťuji, že následky večerejšího bláznivého treku nejsou tak hrozné, jak jsem čekala. Andělka je v dobré náladě a David oplývá nechutí kamkoli jít. A mě by ani nenapadlo ho někam tahat, protože včera to byla fakt síla. Ale já už jsem asi blázen, pořád mám jakési puzení se někam drápat do kopců a když už přeje počasí i fyzička, tak podléhám a s Andělkou v nosítku odcházíme objevit zaniklé Korytany. Musím říct, že včerejšek dal zabrat i Demi, která se za námi táhla vzhůru po louce jako smrad, a později v lese sice vyběhla za srnou, která vyskočila deset metrů před ní, ale po asi dvaceti metrech pohybu uznala, že to dneska opravdu nedá a vrátila se zpátky.

Korytany jsou skoro na dohled z našeho okna, tak jsem si už předem naplánovala cestu po pastvině, první překážku – potok – jsme zvládly všechny dobře a do kopce se nešlo tak hrozně, jak to zespoda vypadalo. Cestou jsem se kochala už zmiňovaným výhledem na les, který jsme procházeli včera, Andělka měla legraci z foťáku, který jsem si přikládala k oku, tak jsme zvesela pokračovaly za cílem.

Na místě jsem si vyndala bloček, tužku, foťák si pověsila na krk a šla sbírat indicie. Po území bývalé obce stojí infocedule s fotkami a daty o dávném i nedávném dění, začínalo se pod silnicí a já tam taky málem skončila. Nestalo se nic „horšího“, než to, že jsem u první stage ztratila tužku. Rezervní nebyla k dispozici a vymýšlet náhradní variantu zápisků se mi nechtělo. Tak jsem chvíli chodila tam a zpátky, hledala a hledala, a tu najednou byla moje památeční (ještě školní) čína zase na světě! Zajásala jsem a ponořila se do ztraceného světa někdejších obyvatel, procházela vyštěrkovanou cestičkou obloženou kameny a mnohde i zábradlím po území obce, dozvídala se střípky ze života i odchodu místních a sbírala nutné údaje. Byla to otázka chvilky. Jenže tu začalo hřímat. Co teď? Nakonec zvítězila varianta chladné hlavy – odlovíme v klidu keš a uvidí se.

A vidělo se. U finálky se nám zalíbilo natolik, že jsme si tu daly delší odpočinek a bouřka se během té doby někde rozpustila. Zato jsme slyšely houkat sirénu, ale dál se nic nedělo. Přebalila jsem Andělku a vyšly jsme směrem Mostek. Uvažovala jsem, že se přes les dostaneme do údolí a dojdeme si ještě pro tu, kterou jsme při první návštěvě s Davídkem neodlovili, na Mostku. Když jsem ale viděla Demi, jak se táhne, změnila jsem plán jen na cestu domů. Pustily jsme se z kopce pod silnici, přes ohradu a taky přes terasy, kterými si obyvatelé upravili prudký svah, na kterém obhospodařovali půdu. Terasy jsou dodnes znatelné a při jejich procházení jsem si pomyslela, jak si lidi tehdy s minimem techniky poradili možná i líp, než bychom dokázali dnes. Podlezly jsme další ohradník a pokračovaly dál lesem v naději, že najdeme cestu (hledání cest je vůbec pro tento náš pobyt docela příhodné). Nakonec jsme ji našly, po průchodu lehkou houštinou a těžkým močálem. Demi si nabarvila pacičky na černo, jak to má ráda a já jsem byla ráda aspoň za ty mokřadní rostliny, které mě nepustily propadnout se moc hluboko do bláta.

Dosáhly jsme silnice na Mutěnín a vydaly se po ní zpátky k Rybníku. A nebyla bych to já, abych si to ještě trochu nevylepšila, tak pod lesem šup na louku a cestou po trávě, jeteli a spoutě krásných kvetoucích kytiček k remízku…kde se skrýval rybník. Malý, ale byl tam. Až teprve teď zjišťuji, že jsme nevědomky prošly kolem bývalého Velkého Horšína, jehož součástí vodní ploška byla.

Doma jsme si sdělili zážitky, kluci se během dneška věnovali tenisu a obědvání, takže byli taky spokojení, dál jsme omrkli nějaké pořady v televizi, a protože střídavě pršelo, už jsme kromě večeře nikam nešli. Zítra nás čeká balení a odjezd a já si říkám, že ty čtyři dny byly opravdu málo. Ale aspoň něco. Cestou se snad ještě zvládneme zastavit u pramene Radbuzy a možná i na tom Mostku, uvidíme, jak nám bude počasí přát. Já si opět odvážím plnou hlavu vzpomínek na dojemné zážitky, zapomenutá místa a taky chvíle s celou rodinou, které byly jen a jen naše.

Abfahrt

Nedělní ráno bylo jako malované. Teplo tak akorát, tak jsme naposledy navštívili jídelní salonek, dali si královskou porci snídaně, dobalili věci, odevzdali klíč, skočili do auta a vyjeli na Závist. Od pěkně upraveného parkoviště už jsme šlapali do kopce po známé cestě k prameni Radbuzy, kde k mému údivu byli jen jedni cyklisti a jinak nikdo. Asi bylo ještě brzo. Tak jsme vyřešili, kde je poklad, všichni jsme se napili z pramene a rozhodli se, že dojdeme ještě k Liščím domkům. Tam Andělka usnula, tak byla další prodlužka k Herštejnským chalupám a odtud už v klidu zase zpátky stejnou cestou k autu.

Po příjemné vycházce jsme ještě v Rybníku zastavili na oběd, dala jsem si vytoužený kančí guláš s bramboráčky, kafíčko a zákuseček – musím přiznat, že pokud jde o jídlo, tak jsme se nikterak nešetřili. No a pak hurá směr Mostek. Jdeme k mostu, sbíráme indicii, dosazujeme, jdeme k vypočtenému finále a hledáme. A hledáme a hledáme. Nic. Nikde nic. Tak hledáme dál. A pořád nic. Vzdali jsme to asi po půl hodině, ta keška tam pro nás prostě není!

Neúspěch ale nemrzel, prohlédla jsem si znovu informační cedule, zahleděla se do starých fotografií, ze kterých opět čišela ta velká síla dřívějších dob. A pak už jsem jen cestou zírala do lesů a nabírala jejich energii. Tu, za kterou se opět vrátím, protože tahle místa našeho kraje mě polapila úplně a navždy. A nebude to za dlouho. Na konci srpna jedeme na Českou Kubici.