Okolo Kubice 2019

ČERCHOV!!! Konečně jsme dostoupili jeho úplného vrcholu! Napotřetí jsme byli úspěšní. Při naší první návštěvě jsme se nechali vyvézt nahoru autobusem (což je mimochodem naprosto luxusní služba, jezdí z ČR i z DE) a pořídili jen fotku z trávníku pod věží, protože David měl nohu v sádře a stoupat nahoru tak bylo o zdraví zbylých zúčastněných (a samotného dole jsme ho nechat nemohli). Podruhé jsme k věži doslova přiběhli, když nás v poslední noci signálkového cestování vzbudila bouřka, která to myslela hodně vážně. Druhý den pršelo celé dopoledne a když přestalo, bylo vidět sotva na deset kroků před sebe, navíc jsme měli naplánovaný odjezd vlakem, tak jsme nešli nahoru, ale dolů. No a dnes, prvního září 2019 se konečně povedlo i velké finále. Výstup jsme zahájili v Peci a po modré se vyplahočili až nahoru, vítězoslavně si zakoupili vstupenky – krásné pohlednice – a po schodech nahoru už se běželo naprosto lehce. A řeknu vám, stálo to za to.


Pohled na Kurzovu věž, od naší poslední návštěvy se změnilo umístění restaurace a vyrostl tu nový altánek

Tímto nádherným zážitkem končí náš čtyřdenní pobyt v chatkách Krásnohorská v České Kubici. Musím říct, že na lepší ubytování jsem zatím nenarazila. Pravda, moc na ty hotely apod. nejsem, radši mám vlastní plátěný přístřešek, ale zkusit se má všechno. A jelikož letos se to hodilo, tak jsem zarezervovala chatičku, kde se dalo bydlet, spát, vařit, chodit na záchod i mýt, prostě všechno, co je k životu třeba. Navíc jsme měli opravdu nádherný výhled na šumavské panorama a já jím byla doslova unešena. Skoro jsem místo návratu domů zvažovala, že nasadím batoh a vypravím se ještě pěšky třeba na Hoher Bogen.


Výhled z terásky restaurace v České Kubici

Ono vůbec to pěší chození má hodně do sebe. Začíná to vždy tím, že na nějakém místě vypadnu z nějakého dopravního prostředku, naskládám si dvacetikilovou krosnu na záda a udělám první krok. Ten možná nejdůležitější krok do velkého neznáma, na jehož konci je něco tak hmatatelného, jak jen může být, většinou nějaký hodně vysoký kopec, o kterém se tak krásně mluví a na který se tak krásně dívá.


 Pár momentek z Wildgarten ve Furth im Wald a pohled na Drachensee

Udělám ještě pár kroků a těžknu. A po půl kilometru už nadhazuju náklad ve snaze přerovnat ho tak, aby mě ta ramena tak netlačila. A říkám si: „Copak jsem se zase zbláznila, s takovou haldou věcí na zádech jdu kdoví kam, nohy bolí, o ramenou nemluvím, co si to tady chci dokázat? Radši bych se měla otočit a skočit zpátky do pohodlného dopravního prostředku…“ Jenže kvůli tomu tady přece nejsem. Nepotřebuju si nic dokazovat. Chci jít, chci něco vidět a chci něco zažít. Samozřejmě, že doma nechávám více či méně neuklizenou domácnost, zvířata, o která se těch pár dní musí postarat někdo jiný, seznam spousty další práce, kterou chci udělat a dodělat (nesnáším nedodělky a úplně nejvíc takové ty drobnosti jako domalovat prostor kolem oken, dotáhnout výmalbu až k podlaze nebo dokončit úklid opravdu do posledního smítka), ale myšlenky na tyhle blbosti mě právě po tom prvním půl kilometru opouští a nastupují jiné, v tu chvíli velmi relevantní, jako například kde budeme dneska spát, kolik toho můžeme večer sníst ze zásob a jak daleko půjdeme zítra, abychom to nepřehnali a našli další pěkné místo k zakempování.

   
Výhledy z Řezenské stezky

A kroky pomalu přibývají, už mi ani nepřijde, že tu dělám něco divného a začínám se rozhlížet a užívat si. Výhledy, pole, louky, les, pěšinku nebo asfaltovou cestu, všechno míjím, v duchu zdravím a nechávám na sebe působit. Takže třeba do dneška mám před očima pohled na loučku, na kterou jsme koukali ze stanu, když jsme šli z Kubice na Ostrý, do dneška vidím, jak jsme na kolech sjeli z Dyleně, trvalo to krátkou chvíli a vysílač na vrcholu byl najednou tak neskutečně daleko, do dneška si pamatuju naše vylodění u Walddorfu, odkud jsme šli nekonečně dlouhým stoupákem v dešti na Pleš, kde jsme se odměnili úplně nejlepšími palačinkami.

  

  

Nad Folmavou

Jdu, co noha nohu mine, každým krokem zdravím zemi a děkuju jí, že po ní můžu chodit. Jsem vděčná svému tělu, že proti obrovské zátěži na zádech protestuje jen mírně a dovolí mi tu cestu absolvovat. A od začátku až do konce si ji užít. Vždyť i to, že nám promokne stan nebo že nás chytne velká bouře, že i pes musí pod střechu, to jsou všechno tak jedinečné zážitky, během kterých se sice chtějí dostavit určité výčitky ve smyslu „co to tady zase dělám“, ale nepřijdou. Protože tak to prostě je, život jde dál, příroda funguje svým vlastním a my se rádi přizpůsobíme.



 

Cestou na Čerchov

I když jsme letos v České Kubici příliš kilometrů nenachodili, i tak je to místo, které poskytuje výborné zázemí k meditaci. S Andělkou jsem vyrážela na sólo procházky „po vsi“, tak jsem šla třeba půl kilometru, než se objevily další domy, které náleží k obci. Cesta vedla mezi polem a loukou a já v duchu překlopila své vidění do černobíla. Rázem to vypadalo jako na historické fotografii od Seidela, jen ten sníh chyběl. Ale co bych chtěla v létě. Kubice je ves roztroušená v krajině a nebýt masivnější výstavby nových domů, byla by skoro každá chalupa samotou. Aspoň na dnešní poměry, kdy se rozparceluje zahrada a postaví na ní další dům, takže si sousedi vzájemně vidí leckdy až do talíře. Dalo by se to vidět jako paradox, že při téměř naprostém vylidnění našeho pohraničí tady rostou nové domy jako houby po dešti. Ale díky blízkosti hranice se to dá naprosto dobře pochopit.

 
Vnitrozemí – Domažlice, Babylon

 
Německo – Drachensee, Hoher Bogen

 
Odtud jsme přišli minule

 
Velký Zvon, Ebene

A procházím zase lesem. Vypadá to tu, jako by sem nikdy lidská noha nevkročila, krom cesty tu není skoro žádná stopa po nějaké činnosti. Stromy popadané přes sebe, větve spletené do bizarních tvarů a po zemi hub jak naseto. A přece tady člověk funguje. Poznám to podle nedaleké prázdné pet lahve. Poblíž ní leží papírový kapesník a opodál zase prázdný plastový pytlík. Tohle je to, co dělá člověka člověkem? Ignorantství, nezájem o své okolí a rychlé zapomínání toho, co bylo? Je zvláštní, že takovýhle bordel by na vlastní zahradě málokdo strpěl. Ale les snese všechno…

 

Čerchov, blížící se bouřka

Pomalu se se spící Andělkou zase vracím zpátky k chatičce. Míjíme kapličku a zase přicházím na veselejší myšlenky. Místní Okrašlovací a sportovní spolek se opravdu činí. Obnovil kapli, přilehlou stezku, provozuje a postupně zvelebuje Krásnohorskou, dokonce i sportovní halu s víceúčelovým hřištěm v Kubici mají. Je vidět, že když se chce, tak to jde a ještě dnes se najdou lidi, kteří nezištně udělají něco pro druhé. A třeba i pro ten les.

 


U České Kubice

A co říct závěrem? Jak shrnout náš pobyt? Tentokrát jsme to pojali více odpočinkově. V pátek jsme se vydali do Německa do Wildgarten a na Dračí jezero, trochu učinili za dost i konzumu, když jsme (já po několika – troufám si říct – desítkách let) vešli do Normy ve Furthu a pěkně si nakoupili jako za starých časů, kdy se člověk při přejezdu hraničního přechodu klepal „zastaví mě, nezastaví mě, provezu to, neprovezu to“, cestovní pas měl připravený v náprsní kapse a fakt mohl jen doufat, že při kontrole na obsah tašek v autě nedojde. Doma jsme si udělali smaženici a nacpali se sladkým. V sobotu jsme se prošli po trase Řezenské stezky krásným vysokým a hlubokým lesem, odpoledne si stejně jako včera zahráli pingpong, no a v neděli nastal zmiňovaný den D, kdy byl v plánu onen mystický Čerchov. A to byla paráda. Sice poslední metry jsme šli skoro z posledních sil, tak jak to na správném horském výšlapu má být, ale rozhledy z rozhledny byly odměnou, a pak jsme ještě skoro vykoupili místní občerstvení, udělali si velký piknik s klobásou, utopencem, zelňačkou a výbornými ovocnými koláči ke kávě. Andělka se cpala chlebem, všichni jsme seděli na trávě, vstřebávali teplé sluneční paprsky, protože jinak to slušně foukalo a chladilo, prostě jako na horách. Seděli jsme tak dobré dvě hodiny a seděli bychom asi ještě dlouho, kdyby se neozvalo zabublání…

„Ty jo, zase bouřka. Tak abychom šli,“ zaveleli jsme si shodně k odchodu a jen neradi opouštěli čerchovskou náhorní plošinu. Zase tu bylo tak krásně…