NeSignálka 2016

Protože loňská cesta po trase Signálky v nás zanechala hluboký dojem, bylo jasné, že letos podnikneme něco podobného. Vzhledem k přírůstku v naší rodině bylo ale už dávno rozhodnuto, že půjdeme po svých, a celou akci si roztáhneme do více dnů. Dlouho jsem přemýšlela o trase vedoucí z Dyleně někam na Chebsko, nakonec nás ale upoutal Čerchov. Letos tedy napojíme cestu po hranicích úsekem Železná – Česká Kubice.
Cestu v jejím průběhu nazýváme NeSignálkou, protože letos jsme měli s mobilním signálem, abychom se ohlásili, velké problémy. Nasazuji ten nejobyčejnější objektiv, co mám a jedeme!

1. den

 

IMG_5538

 

IMG_5539 IMG_5541 IMG_5543

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyrazili jsme prvního srpna, o den později, než bylo v plánu. Den začal docela slušně, ale rychle se zatáhlo a začalo drobně pršet. Vydrželo to průběžně až na místo určení, to znamená ke Karlově Huti, kde jsme nastoupili na trasu. Nasadili jsme pláštěnky, všichni tři, vlastně čtyři, jsme společně došli k první zastávce v zaniklé obci Waldorf, našli jsme první keš, nahodili baťohy a už jen ve třech (já, Demi a Davídek) jsme pokračovali cestou za závoru po trase železné opony…

IMG_5545 IMG_5546

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cesta byla pěkná, zelená, trochu upršená, ale docela brzy přestal déšť padat, a my jsme došli až na Eisendorfskou Huť. Zvykání na skoro dvacetikilovou nálož na zádech bylo poměrně bolestné, ale postupně jsem se s krosnou srovnávala a ani jsem nemohla tušit, že na konci budu snad i ráda, že jsem ji mohla nést.

 

IMG_5547 IMG_5548 IMG_5549 IMG_5550 IMG_5551 IMG_5552 IMG_5553 IMG_5554

 

Ale zpátky k cestě. Na Eisendorfské Huti byla zastávka, pochopitelně keška a malá svačina – nesla jsem nějaké ovoce a zeleninu, které jsme jedli přednostně, aby nedošlo ke zkáze. Zchroupli jsme s Davídkem svačinovou okurku, Demi se odmítla napít z potoka, tak jsme zase nasadili zátěž a šli dál.

 

IMG_5555 IMG_5556 IMG_5558

 

Třeba okolo vypuštěné požární nádrže nebo luk, o kterých jsme se jen domnívali, jestli se tam dříve pásl dobytek nebo tu bylo pole. Přešli jsme přes Frančinu Huť, kde kromě kešky, malého zbytku domu a stanového tábora byla jen křižovatka cest. No a my hurá do kopce. Došli jsme k prameni Výřího potoka, po velmi výživném výšlapu. Myslela jsem, že u studánky krosnu nechám a dál půjdeme jen tak. Je hrozně těžká a moc se těším, až si Demi dá dnes večeři, protože mi tím ulehčí.

 

IMG_5562 IMG_5563 IMG_5564

 

U Výřího potoka jsme chvíli pobyli a taky pohledali, protože to, co bylo na první pohled jasné, se nám ukázalo až po dlouhém oblézání místa. Keš byla tam, kde jsme mysleli, jen to chtělo trochu fištrónu, abychom se k ní dostali. Doplňujeme zásoby vody, zvedáme bagáž a pokračujeme na Pleš.

 

IMG_5565 IMG_5566 IMG_5567

Ke křižovatce s cestou vedoucí ke hřbitovu jsme došli už zase za deště a raději jsme vzali za vděk turistickému odpočívadlu. Vaříme si první čaj na novém plynovém vařiči, sedíme, sledujeme ruch – turistů a zřejmě návštěvníků nedaleké restaurace chodí a jezdí okolo dost, hodně jich míří do Německa.
Po odpočinku nás čekají velmi zajímavé pohledy. Kaple a kříž na místě bývalého kostela,

 

IMG_5568

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5570 IMG_5569

alej listnatých stromů a na stromech čísla popisná a jména tehdejších obyvatel zdejších domů.

 

IMG_5572 IMG_5571

 

Původní domy vzal minulý režim, ale na Pleši to žije. Provozovatelé zdejší restaurace tu postavili několik domků pro rekreaci, které pronajímají, a mají určitě alespoň částečně obsazeno. Docela dobrý způsob oživení bývalé vesnice…

 

 

IMG_5573

 

My ale zase v dešti pokračujeme k restauraci, kde rádi usedáme v teple a suchu. Trochu jsem se bála, jestli nás pustí dovnitř s Demi, na které je vidět každý kousek bláta. Mladý číšník je ale pejskomil, a i přes zamračený pohled paní kuchařky nás pouští bez problémů dál. Usedáme, dáváme si ovocný čaj a palačinky s marmeládou a skořicí. Sedíme, kocháme se – na zdech visí různé víc či míň staré fotky, na Pleši se pořádají srazy offroadů (teď nevím přesně, jestli to jsou Jeepy), obrázky z minulosti a různé dokumentační mapy o signálce. Jsme na hranicích a zbytky železné opony ještě několikrát uvidíme, v lesích není problém najít pohozené zbytky izolátorů nebo i ostnatého drátu.
Déšť se trochu umírnil, tak opět zvedáme kotvy a vyrážíme. Druhý číšník zjišťoval, kam máme namířeno, tak jsem nesměle prohodila, že na Zvon, a kam prý dál, jestli spíme na Rybníku, tak jsem odtušila, že někde tam asi nocovat budeme, a s tím jsme se rozloučili a s přáním šťastné cesty jsme vyrazili dál.

IMG_5574

 

To jsme ještě nevěděli, že první kemp si postavíme „za humny“…

IMG_5575 IMG_5576

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5577

 

V obci Rabov. Stála asi na pěkné lesní vyvýšenince, kde ale byl problém najít kus rovného místa bez kamenů. Tak jsme přešli louku a tam se na nás usmívalo krásné místo pod plužinou a stromy. Já pak, stejně jako loni, jsem se ještě rozhlídla po okolí a pod nedalekými smrky se mi to zdálo ještě lepší. David přesun odsouhlasil, tak jsme rozbalili stan už definitivně tady.

 

IMG_5579 IMG_5580 IMG_5581 IMG_5582  IMG_5583

 

A zatímco tak stavíme střechu nad hlavou, přestalo úplně pršet a za zády se nám začal v mlze zjevovat velký Zvon…

 

IMG_5584

 

Jsme nadosah. Dnešní cíl jsme splnili, chvíli hledáme signál, abychom dali zprávu, že jsme v pořádku, večeříme, odpočíváme a kocháme se.

IMG_5585

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5594  IMG_5592 IMG_5590  IMG_5589

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5591

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5593

 

 

2. den

Je ráno jako malované. Včerejší červený západ slunce dával tušit, že dneska moknout nebudeme, a my rádi tuto zprávu přijali s nadějí, že bude opravdu hezky. V klidu jsme posnídali, řádně jsme se probrali, Demi nás přivítala jako kdyby nás celou noc neviděla (taky neviděla, spala venku přivázaná na dlouhé stopovačce za strom, kdyby náhodou…v noci jsem ji ale slyšela chodit kolem stanu a ráno měla vyválené dva důlky v trávě. Taky občas zavrčela, asi na procházející zvěř, takže bát jsme se o sebe opravdu nemuseli). Rabov se nám moc líbil, tak trochu melancholicky balíme a vyrážíme vstříc dalším cílům naší cesty.

 

IMG_5603 IMG_5602 IMG_5601

 

Tím prvním je zaniklá obec Václav. Stojí tu objekty bývalé roty a Zvon je na dohled. U památníčku tiše uctíme památku těch, co už tu nejsou, a po pietní chvíli pokračujeme v prozkoumávání okolí. Náklad mi moc nezlehkl, tak jen z cest, ale v těch polorozpadlých domech by asi stejně nebylo nic moc k vidění. Je docela možné, že se tu hraje paintball, a fleky od barevných střel si zase až tak prohlížet nemusíme.
Za to, abychom se párkrát otočili, ale toto místo stojí.

IMG_5599 IMG_5607 IMG_5608 IMG_5609 IMG_5610 IMG_5611 IMG_5612 IMG_5613

 

 

My si vyšlapujeme dál po zpevněné cestě do lesa až k odbočce ke Zvonu, kde nás čeká druhá dnešní keš. Lovíme ji v klidu a pokračujeme do kopce na Zvon. Věděli jsme, že je zavřený a nečekali jsme, že nás někdo pustí dovnitř. Ani se tak nestalo, jen nás zaujala vrata dokořán.

IMG_5615 IMG_5617

 

Na tomto místě nám taky nastalo velké dilema. Potřebujeme se dostat přes areál do rezervace ke Kocovým kamenům. Žádná pěšinka kolem hradby se ale nekoná. Naopak, plot ohrazuje asi nerovnější část vrcholu a pod ním je příkrý sráz. Levou stranou to nedáme, co pravou?

IMG_5619

 

Chvíli okouníme, jdeme kousek a pak padne zdravé rozhodnutí, že to prostě dáme. Pouštíme psa z vodítka a s bagáží na zádech se vrháme do rezervace, téměř do kamenného moře, po pěšinkách lesní zvěře, která ví, kudy chodí. A my po strastiplných čtyřech stech metrech opravdu přicházíme pod skalní hřeben ke Kocovým kamenům.

IMG_5620 IMG_5621 IMG_5622 IMG_5624

Zvládli jsme to dobře, tak samou radostí shazujeme batohy, hledáme keš, kocháme se a svačíme.
Současně opět lovíme signál, který na Rabově nebyl a konečně jsme na chvíli ve spojení s domovem. Ale opravdu jen na chvíli, protože po doplnění energie opět nasazujeme závaží, abychom na chvíli opustili vysoké kopce Českého lesa. Čeká nás dlouhý sestup k bývalé obci Mostek a díky slunečnému počasí taky pár pěkných výhledů do kraje.
Od Kocových kamenů odcházíme směrem doporučeným v listingu keše, tudy se šlo opravdu dobře. Sice jsme pak znovu obešli tři čtvrtě kopce, ale riskovat pád s těžkou bagáží a jakoukoli událost v rezervaci se nám nechtělo. Odměnou bylo při cestě pár malin a lesních jahůdek, taky trocha vody, kterou Demi opět odmítla, a relativně pohodlná cesta.

IMG_5629 IMG_5628 IMG_5627 IMG_5626

 

Ani jsme nečekali, že příště uvidíme Zvon zase z takové „dálky“. Ušli jsme kousek cesty a vzdálil se až nečekaně.
Je to zajímavé, když jde člověk z kopce, jako by mu zůstalo skryto to, co by viděl při chůzi druhým směrem. Naštěstí nás občas napadne otočit se, a tak se můžeme pokochat.
Demi se konečně dovtípila, že když ji vedeme k potoku, je to proto, aby v něm uhasila žízeň.

IMG_5630

 

Ta dnes docela je, jelikož je teplo. A my pokračujeme k Mostku, kde nás překvapuje civilizace. Následně zjišťujeme, že u historického mostku je dětský tábor. Nenápadně zjišťujeme indicii, abychom zdejší multinu nakonec neodlovili. Nechtělo se nám po místě běhat s náloží před zraky dětí, tak to necháváme „na příště“ a jdeme dál.

IMG_5631 IMG_5632

 

Jenom kousek, protože objevujeme hezkou louku, kde se vyhřejeme, sušíme a vaříme kafe, a opodál pak hezké místo pod stromy, které přímo láká k utáboření se.

IMG_5636 IMG_5641 IMG_5637 IMG_5645 IMG_5646 IMG_5648

 

Této výzvy docela rádi využíváme, protože ač bývá nejkritičtější třetí den, pro mě se jím stal ten dnešní.
Stavíme stan a děláme si piknik na karimatce na louce.

IMG_5657 IMG_5656 IMG_5655 IMG_5649

 

 

Demi taky šetří síly a hodně spí, když kempujeme. Nemá žádné touhy utéct, je pořád s námi, zdá se, že se jí na výletě taky líbí.

IMG_5660 IMG_5661 IMG_5662

 

3. den

Spíme v klidu a v pohodě a ráno se těšíme na další zážitky a krásy naší cesty. Radost nám trochu zkalí mírná dešťová přeháňka, která se během dalších tří kilometrů změní opět v trvalé poprchávání. Opět tedy dnes budou v kurzu pláštěnky, se kterými docházíme až do obce Rybník. Při odchodu z Mostku se ale jdeme podívat ještě ke křížku u silnice a vydáváme se na cestu kolem dalších zaniklých obcí, kterých tu podle informačních cedulí je jako naseto.

IMG_5663 IMG_5665

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5666 IMG_5667

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5670 IMG_5669

 

 

Oblačnost se honí, my zatím docházíme do Rybníku.

IMG_5671 IMG_5672 IMG_5673 IMG_5674

 

Nejistota, zda bude pršet nebo ne, se změnila v jistotu, že místo odlovu keše poobědváme v Rybníku a jen trochu tím pozměníme plán, který jsme původně měli. Nakonec se ukazuje, že to byla dobrá volba, protože během našeho sezení v restauraci se mraky vyblbly a opravdu pro dnešek přestalo pršet. Tedy spíš pro část dnešního odpoledne. Během něj jsme zvládli dojít k bývalému jilmu v bývalém Friedrichshofu (už i památný strom dožil), odtud se vracíme zpátky do Rybníku, abychom se vypravili směrem na bývalou Švarcavu.

IMG_5676 IMG_5678 IMG_5677 IMG_5679 IMG_5680

 

V obci si ještě neodpustíme pár pohledů na okolí.

IMG_5684 IMG_5687 IMG_5685 IMG_5688

 

Působí to tu na nás, jako by se tu zastavil čas. Ale rozhodně ne nepříjemně. Velkou výjimkou je rekreační zařízení, kde jsme jedli, je to zřejmě bývalá budova roty předělaná na velmi útulné občerstvení a jistě i ubytování.
Teď už ale Rybník definitivně opouštíme a stoupáme opět přes hraniční hřeben. Cestou po otočení znovu pěkné pohledy do našeho vnitrozemí.

IMG_5689 IMG_5690 IMG_5692

 

Potěšil nás i křížek na stromě.

IMG_5693

 

Trochu překvapil ukazatel ke komunitě.

IMG_5694

 

Ale pak už jsme jen šli vysokým lesem, chvíli nahoru a poté zase dolů, až jsme vyšli z lesa a rozprostřel se před námi pohled do Německa.

IMG_5696

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5695

 

 

Odpočívadlo nás zlákalo k posezení, využili jsme a chvíli přemítali, jak s další cestou. Nakonec jsme se rozhodli, že nebudeme slevovat ze svých cílů a sestoupili do bývalé obce Švarcava, která ležela na samých hranicích u potoka a německé Schwarzach.

 

 

IMG_5700

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5697

 

Demi posílá pozdrav ze své první návštěvy Spolkové republiky, já si až teď zpětně uvědomuji, že jsme vlastně nebyli ani v Bavorsku, ale v Horní Falci.

IMG_5698

 

Německou Švarcavou jsme byli úplně uchváceni. Malebná vesnička nás zvala k procházce a my neodolali.

IMG_5701

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5702 IMG_5703 IMG_5704 IMG_5705 IMG_5706

 

Prošli jsme se jen kousek, shlédli zdejší panoramata, krásné domy i zemědělské pozemky, ale krosna tlačila, je tedy na čase jít dál. Před námi byl krátký výstup zpět k odpočívadlu, kde jsem ještě zašla do lesa k pomníku Josefa Oczka, nabrala jsem rodinu a vykročili jsme k Dianahofu.

IMG_5707

 

Krásné pohledy jsme získali opět otočením zpět. Identifikovali jsme nejspíš vyhlídkovou věž nad Václaví a vypadalo to, že jsme se posunuli zase o pěkný kus dál.

IMG_5708 IMG_5709 IMG_5711

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5712 IMG_5713 IMG_5714

 

Na Dianě jsme nějakou dobu hledali keš a kromě jiného jsme našli obrovskou pýchavku, sice už ve stádiu počínajícího rozkladu, ale i tak pozoruhodnou. Kromě jiného i proto, že jsem na vlastní oči v přírodě takto velikou houbu ještě neviděla.

IMG_5715

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5730

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5729 IMG_5728 IMG_5727 IMG_5726

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5724 IMG_5723 IMG_5722 IMG_5721

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5720 IMG_5719 IMG_5718

 

Při procházce po rozvalinách se nám taky naskytlo pár zajímavých pohledů, a pak už nás cesta opět zvala, abychom na ni nastoupili a pokračovali k Dolní Huti.

IMG_5731 IMG_5732

 

Zde už příroda milosrdně přikryla všechny viditelné stopy po bývalé civilizaci, jako jediná zůstává tabule, která ale taky pomalu splývá.
A stejně jako to bylo na Signálce loni, tak i letos jdeme nejdřív dolů a pak nahoru…nebo obráceně?
V každém případě teď to bude do kopce ke kapli, lépe řečeno k pomníku na místě kapličky v lese. Začalo znovu pršet. Už během stoupání jsme nasadili pláštěnky a já doufala, že u kaple bude vhodné místo k postavení stanu.

IMG_5740 IMG_5741 IMG_5742 IMG_5743 IMG_5744

 

 

Nebylo, naopak tu byl docela provoz aut, ke všemu docela divných. Tak jsme sedli, posilnili se, trochu pofotili a když se zdálo, že déšť ustává, vyrazili jsme plánovaným směrem dál. Dnešní předběžný plán jsme splnili, ale najít místo k zakempování nebylo snadné.
Cestou ke kapli jsme sice šli kolem pěkných luk, ale teď jsme trasu trochu změnili a procházeli vysokým lesem s kamenitým a dost svažitým terénem. Přišel asi nejobtížnější úsek naší cesty – k hraniční kešce jsme měli 70 metrů a před námi houština. Smrčky, listnáče a voda. To všechno dohromady tvořilo hranici snad ještě neprostupnější, než byla železná opona. Co teď? Mokří už jsme byli dost, tak jsme zaťali zuby, pěsti a všechno, co šlo, opatrně jsme našlapovali po dlouhé trávě, abychom se nepropadli do vody a hurá do houštiny. Po průchodu už jsme byli mokří jako myši, hraniční potůček nás tedy nerozházel, ale vyšli jsme na krásné místo, kde na obou stranách potoka stály hraniční kameny. A v této chvíli mi došla baterka ve foťáku. Mám sice samozřejmě druhou, ale ve vší té vodě se mi absolutně nechtělo ji hledat. David proto zalogoval kešku a rozhodl, že místo na spaní budeme ještě chvíli hledat.
Rozhodl dobře, protože ač jsme byli mokří od konce pláštěnky až po paty, podařilo se nám po dalších stovkách metrů dojít až do Německa a opatrným průzkumem lesa najít rovné místečko ve smrčkové houštince pod vysokými stromy.
A přestalo pršet. Stan jsme rozbalili rychle, zalezli jsme, povečeřeli zaslouženou klobásu a začali sušit věci ve spacácích. To jsme ale netušili, že to dneska ještě nekončí.

IMG_5745

 

 

 

 

4. den

Celý den bylo dost pošmourno, stmívat se tak začalo dost brzy. A bohužel taky začalo zase pršet. Do toho docela silný vítr sfoukával vodu z vysokých stromů, tak jsme měli vždy dvojitou sprchu. Věci v předsíňce jsem nacpala co nejvíc stranou, aby zůstaly schované a do stanu tak šla tentokrát i Demi. A pak najednou kap…a za chvíli zase: kap, kap…podívám se nad sebe a ve švu stanu se na mě usmívala kapka vody. Druhá sjížděla po stěně a skápla mi na karimatku. No, to ta noc pěkně začíná. David nějakou dobu hypnotizoval kapky, až říkám, že jdeme spát a nějak to dopadne. Dopadlo to samozřejmě tak, že propustil celý stan a kapky se na nás snášely úplně všude. Naštěstí ne v takové intenzitě jako venku. A ještě máme spacáky. Bdím a přemýšlím, co dělat. Jsme mimo dosah, někde pod námi je německá vesnice, kolik asi může být hodin? Ani nepouštím telefon či gps, jsem zalezlá ve spacáku, do kterého neprší. A rozhoduji se, že dokud budou spacáky suché, vydržíme. Drželi jsme, David spal, já moc ne a začala jsem si přát, ať se už rozednívá. Vždy, když déšť zeslábl, jsem doufala, že přestane úplně, ale pak se zase vítr utišil a rozpršelo se. Tak to bylo dlouhou část noci. Až opravdu k ránu, kdy to začalo venku trochu světlat, se nad námi mraky smilovaly a padala už jen mlha. V tu chvíli jsem s vděčností a pocitem, že se neutopíme, usnula asi na dvě hodiny. Situace mi moc spát nedala, ale jelikož ráno bývá moudřejší večera, tak se mi v hlavě zrodil plán: napíšu Mílovi, aby koupil nový stan a přivezl nám ho na Lískovou, kam dnes chceme dojít. Napsala jsem, záměr byl odsouhlasen a já ještě v klidu podřimovala a sbírala síly na další cestu.

IMG_5747

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5748

 

Ráno bylo opravdu velmi mlžné, ale romantické zároveň. Nebýt toho, že máme všechno mokré, tak bych si to snad i užívala. Taky je to asi zvláštní, ale na tyto okamžiky vzpomínám pozitivně. Zdá se mi, že to bylo velmi zajímavé dobrodružství na naší cestě a jsem ráda, že jsme ho ustáli bez problémů, beznaděje a že jsme to nevzdali.

IMG_5750 IMG_5752

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5753 IMG_5755 IMG_5757 IMG_5758

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5761 IMG_5762 IMG_5763 IMG_5764

 

 

Vypravili jsme se tedy pro nový stan. Cestou samozřejmě hodláme navštívit pár zaniklých obcí, ale dlouhou dobu jdeme jen cestou lesem, vymotáváme se od hraniční čáry a dostáváme se blíže k civilizaci. Dá se to vzít doslova, protože u zaniklé obce Úpor se potkáváme s kamionem, který si přijel pro dřevo. Z Úporu, kopřiv a vlhkosti se vypravujeme směrem k Lučině. Lučina je zaniklá obec, až tak zaniklá, že jsme ji málem přešli. Až pohled do gps mě probudil k akci, naštěstí jsem to zpozorovala po necelých padesáti metrech chůze, kdy mi bylo divné, že v těchto místech z cesty vede cestička vysekaná sekačkou. Vracíme se tedy zpět a po cestičce přicházíme k bráně…

IMG_5765

 

Je to hřbitovní brána. V úctě procházíme mezi hroby a nemůžeme se vynadivit tomuto zvláštnímu místu. A to nevíme, že to nejlepší nás teprve čeká…

IMG_5766 IMG_5768 IMG_5767 IMG_5770 IMG_5771 IMG_5772 IMG_5773 IMG_5774 IMG_5775 IMG_5776 IMG_5777 IMG_5778 IMG_5779 IMG_5780 IMG_5781

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5782

 

Vítá nás obec Lučina. Můj fotoaparát je zralý na nějaké ocenění (nebo spíše vysušení), protože přežít tak deštivou noc v promočeném stanu, to chce možná nějakou kvalitu. Odnesl to jen zamlženými čočkami zevnitř, což jsem zjistila, když jsem vyfotila další cestičku, která nás už vede k…

IMG_5783 IMG_5784

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5795 IMG_5794 IMG_5793

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5792 IMG_5791 IMG_5790 IMG_5789 IMG_5788 IMG_5787 IMG_5786 IMG_5785

 

Tyhle fotky asi nepotřebují komentář. Je to prostě odkrytý pozůstatek obce, první je farní budova, dál kostel, některé domy, pivovar a huť.

IMG_5811 IMG_5810 IMG_5809 IMG_5808 IMG_5807

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5803 IMG_5802 IMG_5801 IMG_5800 IMG_5799

 

Prostor návsi…

IMG_5798 IMG_5797

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5804

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5818 IMG_5817 IMG_5816 IMG_5815 IMG_5814 IMG_5813 IMG_5812

 

 

A taky sklep, starý kotel a pozůstatky činnosti pohraničníků jako patky od strážní věže nebo betonový „kryt“…

IMG_5820 IMG_5821 IMG_5822 IMG_5823 IMG_5826 IMG_5827 IMG_5828 IMG_5829 IMG_5831 IMG_5832 IMG_5833 IMG_5834 IMG_5835 IMG_5837 IMG_5839 IMG_5840 IMG_5841 IMG_5842 IMG_5843 IMG_5844 IMG_5845 IMG_5846

 

 

Úžasná, neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás prostoupila tak, že bychom nejradši zůstali. Ale potřebujeme střechu nad hlavou, bylo by dobré jít. Po velmi trnitém odlovu keše ve zdi vedle schodů nikam jsme se tedy sbalili a pokračovali ještě kolem dalších bývalých staveb, sklepů, dál do německé Lučiny.

IMG_5855 IMG_5856 IMG_5857 IMG_5858 IMG_5859 IMG_5860 IMG_5861 IMG_5863 IMG_5864

 

 

Odtud už naše kroky vedly směrem k Lískové, šli jsme po hraniční čáře mezi patníky.

IMG_5865 IMG_5866 IMG_5867 IMG_5868

 

 

Svou návštěvou jsme poctili jeden hezký altánek, klesali do údolí, až nám cestu zkřížil potok…

IMG_5869

 

 

Chvíle přemýšlení a odhodlání nás opět posunulo kupředu. S těžkou náloží jsem přebalancovala na druhý břeh (jeden kmen byl nalomený) a vrátila se s psí stopovačkou, kterou jsem natáhla mezi větve. Díky šňůře přelezl Davídek, jistil se, a já pak šňůru stáhla zpátky. Měli jsme radost, jak jsme si pěkně poradili. Psa jsme samozřejmě převádět nemuseli, protože Demi už se na nás na druhém břehu tlemila, kde jsme tak dlouho a proč tam taky neskočíme jako ona. Voda sice byla čistá, ale za poslední dny jí bylo až moc…
Následovala keš u bývalé železniční zastávky u Lískové a pak už hraniční obec Lísková. Při čekání na závoz jsme rozbalili všechno mokré a vysoušeli (včetně bot, do kterých mi napršelo v předsíňce stanu).

IMG_5872 IMG_5873 IMG_5874

 

 

Čekali jsme asi hodinu, převzetí stanu bylo rychlé, tak jsme vyrazili do Lískové nakoupit. Jenže v Lískové u Vietnamce chleba neseženete. Cigarety, alkohol, sladkosti, toho tam byly plné krámy, ale k jídlu pořádně nic. Nakonec jsme tedy zašli do prodejny benzínky pro dvě lahve s vodou a tatranky a čokoládu na chvíle nejhorší, na výstup na Čerchov. Ten se totiž blížil, víme, že potřebujeme nastoupat několik stovek metrů, protože se pořád plácáme někde na šesti stech. A taky potřebujeme zakempovat, nabrat síly a postavit nový stan, což se posléze ukázalo trochu jako oříšek.
Z Lískové stoupáme do prudkého kopce a cítím Davídkovu nervozitu, kdy už zastavíme. Říkám, že k další keši dojít můžeme (byla v plánu na další den) a tam se uvidí. A důvěra intuici se vyplatila. Došli jsme k malé vodní nádrži v lese, pár kroků od cesty, za nádrží se zdál být nepříliš prostupný les, rovinka, tak to zkusíme. Obešli jsme přehrádku a místo se nám líbilo. Nebylo to nijak intimní, cesta vedla nedaleko a druhý den jsem ještě zjistila, že na valu nad námi je další, jen taková pěší, ale nikdo nás neobjevil a spalo se nám výborně. Poprvé jsem usnula večer a probudila se až ráno. Asi byla minulá noc opravdu hodně vyčerpávající.

IMG_5876 IMG_5877 IMG_5878 IMG_5879

 

Při stavbě stanu nás trochu překvapila technologie, chvíli jsme mysleli, že nám Míla přivezl i boudu pro psa, nakonec se ale ukázalo, že je to jednoduché, jen úplně jiné, než jsme byli dosud zvyklí. Stan tedy stojí, dáváme si poslední buřty a schováváme patičku chleba na zítra.

 

5. den

Z celého výletu bylo toto druhé ráno jako malované. Sluníčko svítilo skrz stromy, ale jen málo, aby nás nechalo dospat. Po chvíli jsem vylezla a po bouřlivém přivítání od bílého miláčka jsem spáchala ranní hygienu v potůčku a šla se podívat na vodní dílo v lepším světle.

IMG_5880 IMG_5881 IMG_5882 IMG_5885

 

 

Opět se mi mlžil foťák, ale těm pár fotkám to zase přidalo takový zvláštní nádech. Skoro jako kdyby byly focené na klasický film…
vracím se zpátky do reality, přemlouvám Davídka, aby vylezl, tomu se z nového stanu vůbec nechtělo. Taky tušil, co nás čeká. Ano, budeme stoupat. A do toho jsme se opřeli hned pěkně od začátku.

IMG_5886 IMG_5887 IMG_5888 IMG_5889 IMG_5890

 

 

Dneska je nám horko i v kraťasech, ale lepší hic než zima a mokro. To už víme. Docházíme ke květné Skalině, která už v tomto období moc nekvete, ale skalisko je impozantní.

IMG_5891 IMG_5892 IMG_5894 IMG_5895 IMG_5896 IMG_5897 IMG_5899 IMG_5898 IMG_5901

 

Jako u každé kešky, i zde odpočíváme, svačíme a pijeme a vyrážíme dál. Trochu dolů ze skály, a pak už zase jenom nahoru. V jednom dolíku obědváme zbytek chleba se zbytkem paštiky, dosoušíme věci a nabíráme energii na výstup. Jdeme na Čerchov.

IMG_5909 IMG_5908 IMG_5907 IMG_5906 IMG_5905 IMG_5904 IMG_5903 IMG_5910

 

 

Stoupání po té asfaltce se zdálo nekonečné, sluníčko pražilo a jazyk se nám lepil na patro. Vodu z potůčku jsme si šetřili, ale i tak ubývala. Konečně jsme měli ten kopec za sebou a ocitli jsme se na křižovatce. Cesta vede doleva, gps ukazuje doprava. Jdeme podle mapy, ale ukázalo se, že situace ve skutečnosti je trochu jiná. Naštěstí jsme nešli daleko, tak se vracíme a pokračujeme po asfaltce. Vidíme krásná panoramata a s úžasem zjišťujeme, jak daleko se zdá být Zvon.

IMG_5911 IMG_5912 IMG_5913 IMG_5914 IMG_5915 IMG_5916 IMG_5917

 

 

Ten Zvon, kde jsme nedávno stáli pod věží, prolézali rezervaci a obdivovali popsané kameny. Jdeme dál. Před každou zatáčkou se v duchu ptáme, co nás asi čeká za ní, abychom zjistili, že nás tam vždy čeká jen další cesta. A tak to má být, protože cesta je po celou dobu naším cílem.

IMG_5918 IMG_5919

 

 

To, že se blížíme k vrcholu Čerchovu, naznačují přibývající turistické ukazatele.
Míjíme další opuštěnou rotu. Koukám na ni, ten objekt se mi zdá trochu povědomý. A je to tak, kolem téhle roty jsme před dvěma roky projížděli, když nás na vrchol vezl autobus. Tehdy měl Davídek nohu v sádře a na rozhlednu jsme se proto nedostali. Doufáme, že zítra to vyjde.

IMG_5920 IMG_5921 IMG_5922 IMG_5923 IMG_5924 IMG_5925

 

 

Opuštěná rota nakonec není tak prázdná, v části areálu vrčí asi sekačka a objekty se opravují. Krásné rekreační středisko by tu bylo, ovšem jaký je záměr, to nevíme.

IMG_5926 IMG_5930

 

 

Míjíme pomalu další pomníček, jeden z mnoha, které jsme na cestě potkali. Šplháme po panelové cestě, po chvíli zase odpočíváme, když tu se zvednu a…

IMG_5929 IMG_5933

 

Čerchov na nás mává! Kdyby člověk natáhl ruku, tak se té rozhledny možná dotkne. My ale dnes jdeme ještě na Skalku a nejvyšší bod cesty si necháme na zítra. Tedy chtěli bychom.

IMG_5934 IMG_5935

 

 

Kempování na Skalce je nemožné, terén to nedovolí, a tak jdeme zpět a hledáme. Hledáme tak dlouho, až najednou vzhlédnu a úplně se leknu vojenské věže na Čerchově.

IMG_5936

 

Tak pod věží asi radši ne. Popocházíme a vyměřujeme, kde to bude nejrovnější – najít naprosto skryté místo se asi nepodaří, ale vypadá to, že bude problém ustlat si na rovném place. Relativně rovné místo bez kořenů jsme našli u malé skalky, něco přes 100 metrů od turistické cesty, ale nepozorováni stavíme stan a flákáme se celé odpoledne. V tu dobu jsme ještě ani netušili, jak nám bude v noci blízkost cesty dobrá.

IMG_5938 IMG_5937

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5939

 

 

6. den

Večeře byla ryze sacharidová, ale s vidinou zítřejšího občerstvení na Čerchově se to dalo snést. Pozorujeme okolní dění, posloucháme lidi z rozhledny, ruch pomalu utichá, sluníčko se kloní k západu, nebe se potahuje mračným oparem…to je divný, říkám si. S předtuchou noční bouřky zavíráme stan a doufáme v dobrý spánek. Usínám, abych se po nějakých dvou hodinách probudila. Slyším bublání…je to daleko, jsem v klidu. Půjde to okolo a mine nás to. Otočím se na druhý bok (pohodlně, protože se do nového stanu krásně můžu natáhnout), klimbnu a zase mě vzbudí zabublání. No jo, nějak to dopadne. Ležíme strategicky v blízkosti budov, kam se v případě nutnosti můžeme přesunout.
No a nutnost nastala. Ještě chvíli jsem poslouchala zesilující rachocení bouřky z Německa a začala jsem přemýšlet. Ta skalka může být s kovovou rudou, může přitáhnout blesk. Stromy jsou tu jako nic, nejsme nijak dobře kryti. Bude lepší se sebrat a najít střechu.
„Davídku, spíš?“
„No, tak trochu.“
Záměr rychle sbalit bivak a vydat se na vrchol byl jednomyslně přijat, pustili jsme se do toho bez otálení. Stan jsme měli sbalený během pár chvil, posbírali jsme všechno, David natáhl opět moji mikinu (tu, kterou dostal v Lískové, hned nad vsí zase ztratil), odvázala jsem psa a šli jsme. Šli jsme jen k cestě, pak se chůze změnila v závody v chůzi a ve světle čelovek jsme netrpělivě vyhlíželi bránu do areálu na vrcholu. Je to tady, dobrý. Ale…vrata jsou zavřená…no do háje, co teď? Vracet se dolů k objektu, který jsme míjeli cestou, je přístupný a přenocovat by se tam dalo? Chvíli koukáme, než si všimnu, že vrata jsou sice zavřená, ale vedle nich není žádný plot. Hurá!
Jdeme dovnitř, obcházíme objekty, slušně to fouká a bouřka se blíží. Všechny budovy jsou zamčené, nikam se nedá vlézt, žádný sklad bez stěn tu není. Akorát u jedné boudy a ve vojenské věži se svítí. Budeme prosit o nocleh? Zkusíme to.
Klepeme na dveře boudy s vysílačem (kterého jsme si všimli až druhý den) a nic. Tak půjdeme do věže. Jenže tu jsme obcházeli kolem rozhledny a já si řekla, že se půjdu podívat, jak to vypadá s turistickou útulnou, která pod ní je. Nečekala jsem, že bude otevřená, když nás málem odradila zamčená vrata. Útulna ale neměla ve vchodu dveře, tak jsem samou radostí vběhla dovnitř. David tomu asi chvíli nevěřil, než přišel taky. Jestli je tu pohybové čidlo a někdo na nás přijde, jdeme jen pod střechu před bouřkou. Rozbalili jsme karimatky a spacáky na zemi a poslouchali bouřku. Za chvíli začal slejvák. Bouřka se nám opravdu obloukem vyhnula, déšť byl ale docela silný. Trochu mě zamrzelo, že jsme nevyzkoušeli stan, ale spát mezi blesky bylo větší riziko než promoknout. Pršelo celý zbytek noci, na chvíli jsem usnula a vzbudilo mě pomalé rozednívání. Pohled na vajgl odhozený na zemi mě utvrdil v tom, že spíme u nějakého občerstvení, což prozrazoval už odér v útulně, když jsme přišli. Zatímco David spal, uvařila jsem si kafe a dala si snídani. Zůstala jsem zalezlá ve spacáku, v noci se dost ochladilo, byť je celý prostor uzavřený a zasklený.

IMG_5944

 

Davídek už taky moc nespal, tak jsme si za chvilku začali povídat. Pořád padala hustá mlha, chvílemi to vypadalo, že se protrhá, ale pak se zase přihnal mrak a výhled byl naprosto beznadějný.

IMG_5940 IMG_5943 IMG_5941

 

 

Dnes to tedy na rozhlednu určitě nebude. Seděli jsme, snídali, vařili si teplý čaj a hráli hry jako slovní fotbal. Tím jsme si pěkně ukrátili chvíli a když nás pomalu opouštěla inspirace, najednou jakoby něco jelo. Nepočítali jsme, že by se někdo objevil, tím spíš nás překvapilo, když auto zastavilo u rozhledny a dovnitř vešla paní se dvěma potomky (v příbuzenském vztahu, ale její děti to nebyly). A prý jak se spalo, odemkla občerstvení a začali nosit zásoby. Chvíli jsme tak koukali, jestli to myslí vážně, ale když zapálili krbovky uvnitř, už jsme nečekali, sbalili věci a po mé ujišťující otázce, jestli budou mít otevřeno, jsme vstoupili dovnitř. Dali jsme si párky a ohřáli se. Chvíli jsme jen tak seděli, pak jsme začali konverzovat, probrali zajímavá témata, ani jsem si skoro nevšimla, že přestalo pršet.
„Zeťák říkal, že přestane ve dvě,“ oznámila ještě dopoledne paní provozní. Přestalo v poledne a my, ač docela neradi, jsme se po nákupu suvenýrů rozloučili s tím, že na ten rozhled tedy přijedeme někdy, až bude vidět trochu líp. Čekal nás osmikilometrový sestup do České Kubice na vlak, který nám jel ve čtvrt na šest.

IMG_5945 IMG_5946

 

Nasadili jsme tempo, ačkoli to ani nebylo potřeba. Z kopce to šlo samo a byl to takový fofr, že jsem se skoro nestihla ani otočit, abych viděla krásu té cesty (teď už vím, proč jsou série keší vedeny zezdola nahoru a proč je tolik kopečkových krabiček). Odsejpalo to opravdu rychle, naštěstí nás trochu zbrzdila Česká studánka, která pozvala k posezení a odpočinku.

IMG_5947 IMG_5948 IMG_5949 IMG_5950 IMG_5951 IMG_5952 IMG_5953 IMG_5954

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5957

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5958

 

 

Místo hezké, ale raději půjdem, ať ten vlak stihneme. Byli jsme někde v půlce sestupu, vypadalo to dobře, ale nikdy není jasné, co nás může na cestě zbrzdit.

 

IMG_5959

 

Nezbrzdilo nás nic a my jsme došli do České Kubice. Tady samozřejmě sebereme ještě kešku Domažlický průsmyk (která byla zase zatraceně vysoko), a pak už zvolna klesáme k nádraží, které je na dohled. Na nádraží jsme přišli před čtvrtou hodinou, ale rádi, rozvalili jsme se na lavičku a čekali.

IMG_5961 IMG_5962 IMG_5963 IMG_5964

 

 

Na nádraží visí tři krásné obrazy a stala se nám tam zajímavá událost. Asi dvacet minut po nás přišli pán s paní, pozdravili jsme se a oni si začali ty obrazy prohlížet. Něco si říkali, paní pak pronesla, že by je měli nějak překrýt, aby se tak neloupaly, a pak oba zase odešli. Mám dojem, že ten pán možná ty obrazy restauroval. Ale nezeptala jsem se, tak nevím.

IMG_5965 IMG_5966 IMG_5967

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_5969 IMG_5968

 

 

Seděli jsme tedy dál a čekali, až nám přijel vlak. Pan výpravčí nás ještě popohnal, aby nám neujel, než se rozmyslíme – držím se slušně pokynů a nevstupuji do kolejiště, dokud vlak nezastaví – tak jsme se rozběhli, Demi stávkovala kvůli náhubku, ale nakonec jsme se do německého motoráku šťastně dostali. Pan průvodčí nás obsloužil, řekl, jak v Domažlicích přestoupit, byl moc vstřícný, a za chvilku už jsme „přistávali“ v Domažlicích. Udělali jsme rychlý přestup a sedli do Regiosharku.
„To byla tak hezká cesta,“ řekla jsem a z očí mi vytryskly slzy. Náročných šest dní s veškerým vybavením na zádech, ve společnosti těch nejmilejších, touha po zdolání celého trailu, nekonečné cesty hlubokými lesy, pomyslné oživení některých zaniklých vesnic a objevování nepoznaného, to všechno už je pryč. Zůstalo to někde mezi těmi dvěma věžemi na nejvyšším vrcholu Českého lesa. Nebo ne? Všechny ty prožitky nám nikdo nevezme, vzali jsme si je sebou ve svých myslích, zápiskách, které jsem si každý den dělala, ve fotkách, které jsem pořídila, a které jsem si tady i s popisem celého výletu sesumírovala. Abych se k nim mohla vracet, kdykoli budu chtít, a abych si tak mohla připomenout, jak báječnou dovolenou jsme letos i přes drobné občasné nepohodlí prožili.