Čerchov – Ostrý 2017

Den první

Letos v létě jsme s Davídkem zase prošli kus našeho nádherného světa. Loni jsme po sestupu z Čerchova zvažovali, že se letos podíváme zase na druhou stranu od první Signálky, ale nakonec zvítězila varianta, o které jsem přemýšlela už když jsem v loňském roce při cestě k vlaku do České Kubice, a to přechod od Čerchova na Ostrý. Ten na nás totiž mával právě v posledním dni loňského putování, a mával tak vlídně, že jsem mu prostě neodolala.

Je pátek, mám sbaleno a čekám, až se mi syn vrátí z chalupy, aby si taky bleskově přendal věci do krosničky, provedl řádnou hygienu a nechali se Mílou odvézt do Plzně na vlak. Původně jsme chtěli cestu absolvovat všichni tři, ale pak se nám rozleželo, když už jsme tradici zahájili jen my s Davídkem, že bychom v ní měli pokračovat. Byla jsem z toho trochu rozpačitá, po dlouhých letech se nám povedlo, že máme týden dovolené všichni společně, a přesto spolu nebudeme. Ale když už jsme pak po rychlé akci seděli s Davídkem ve vlaku, který se s námi a s lehkým zpožděním rozjížděl směrem Domažlice, všechny úvahy jsem nechala v Plzni na nádraží a vyjeli jsme vstříc novému dobrodružství.

Demi se samozřejmě trochu vztekala, když po roce utrpěla opět náhubek, ale nebylo jí to nic platné, tak za chvíli dala pokoj, lehla, ocas strčila pěkně do chodbičky a tvářila se, že je se vším úplně v pohodě. Tak jsme bez problémů dohnali zpoždění, v Domažlicích dobře přestoupili do německého motoráku a cestou do Kubice popovídali s průvodčím (prý teď mají akci, že musí počítat přepravovaná jízdní kola a v příští vlně, že se budou sčítat psi). Ještě nám řekl, kde ho v Kubici případně najdeme (myslím, že říkal č.p. 109, a to má být hospoda), my vyskočili z vozu a když jsme na nádražní lavičce přendavali nezbytnosti, bylo to, jako kdybychom zrovna přišli z Čerchova a my jsme po odpočinku pokračovali v cestě dál.

Tak jdeme a ohlížíme se, zda ten Čerchov uvidíme. Letos se nám opět ohlížení zpět vyplatilo, protože jsme viděli poměrně dost hezkých pohledů. V reálu nám to ani tak nepřišlo, ale když srovnáváme fotky, tak je i vidět, jak se start vzdaluje a cíl postupně přibližuje.

U Křížku jsme chvilku poseděli, porovnali náklad a vyšli vstříc Čertovu mlýnu. A taky hledat nocleh. Jenže kromě Jezvince a Orlovické hory jsme v dálce zahlédli ještě něco.

 

Je to Ostrý! Ani ne po kilometru cesty vidíme na cíl!

„Ty vo…le, Ostrý! No to jsem se z toho posadil!“ prohlásil David…a fakt seděl.

O dobrou náladu tak bylo postaráno, s úsměvem na rtech tedy pokračujeme v cestě k Čertovu mlýnu.

         

Z něj dnes už nezbylo vůbec nic, jen pár terénních vlnek, sloupek od křížku. Chvíli sedíme, ale místo je docela ponuré a nocovat tu nechceme. Ještě je docela dobře vidět, tak jsme se rozhodli, že si trochu pomůžeme v zítřejší cestě a šlapeme dál.

           

Když jsme minuli křížek, zavelel David, že by bylo dobré najít už nějaký nocleh. Tak jsme se uchýlili zpět za čáru a poměrně rychle našli docela dobré a nenápadné místo na kraji lesa pod mohutnou větví stromu. Ta nás tak dobře skryla, že nás, nebýt psa, nevypátrala ani zvěř.

 

Den druhý

Jak už jsem naznačila, jediný, kdo nám nedal spát, byla naše milá Demi. Jakmile se cokoli šustlo, už vrčela, no a když na louku vstoupila zvěř, byl poplach. Z večera a pak nad ránem jsem slyšela střelbu, ta ranní byla docela blízko. Navíc jsme nebyli daleko od silnice na německé straně, tak jsem trochu i měla obavu, aby odtamtud psa někdo nezaslechl a nechtěl to řešit. Naštěstí se nikdo takový nenašel, tak jsem po kraťoučkých pár chvilkách spánku vylezla ráno ze stanu, udělala si snídani a čekala, až se vzbudí Davídek. Což přišlo zanedlouho, neboť opodál si dovolil na louku vylézt zajíc.

Den tedy začal, po snídani jsme sbalili dům a vyrazili na cestu, kterou jsem si vyhlédla při snídani, kdy jsem po ní viděla jet auto s vlekem – nejspíš myslivci sváželi úlovky.

   

Cestou jsme viděli místo, které vypadalo jako bývalá vesnice nebo aspoň kdysi obhospodařovaná část, doplnili jsme vodu a sunuli se směrem ke starému hřbitovu u Maxova. Nevím, čím to je, ale hřbitovy jsou další cíle cest, které nám poměrně často vyrážejí dech. Se vzpomínkou na Jedlinu jsem vstoupila do prostoru posledního odpočinku místních a bylo to hodně zvláštní. Na první pohled neupravené místo bez sebemenšího náznaku péče najednou začalo působit a náhrobky jako by vyprávěly. Nechala jsem se strhnout, děti hledaly keš a já procházela mezi těmi kameny a jen jsem žasla nad vlivem těch několika desítek metrů čtverečních. Byla to síla. Když jsem objevila náhrobek osmnáctiletého mladíka, bez zábran jsem začala brečet.

Dokonce jsme pak s Davídkem promluvili na téma víry a náboženství, a ač jinak hřbitovy vůbec nevyhledávám, tak zde jsme zase chvíli poseděli.

 

Dnešní cesta ještě zdaleka nekončila, tak jsme opět nasadili bagáž a vypravili se dál. Cestou proběhl neúspěšný pokus nasadit na psa tašku se stanem, tak jsem si neulehčila a plahočila se s výpravou po čáře směrem na Všeruby. V lese na jedné křižovatce jsme sedli (já do mraveniště zrzounů, jako ještě několikrát), poobědvali studeňáky s nízkosacharidovým chlebem a mašírovali jsme dál.

Cesta lemovaná patníky docela pěkně ubíhala, mezi stromy prosvítal Hoher Bogen, další náš věrný průvodce, a my tak došli až k toužebně očekávanému vodnímu zdroji…ze kterého se ovšem nedalo pít. Jediný, kdo si z toho naštěstí nic nedělal, byla Demi.

Dalším naším úkolem bylo překonat poměrně široký potok, který taky jako pitný nevypadal, tentokrát už ani psice se nesmočila, tak jsme pokračovali dál na kopec, abychom porovnali, jak moc jsme pokročili.

Zdálo se nám, jako by se Čerchov vůbec nevzdaloval a Hoher Bogen byl taky pořád na stejné pozici. Ale máme tady Všeruby, tak nějaký posun být musel.

Ani zde se nekoná žádná šance na pitnou vodu, i když zatím to ještě zvládáme, tak pokračujeme dál. Opět podél patníků, přes půvabný můstek, potkáváme německého traktoristu a kyneme si, stejně jako s obyvateli – asi – bývalé německé celnice.

Výhledy jsou pořád úchvatné, tak se neustále otáčím, abych zachytila co nejvíc (a pak se budu při přebírání fotek hodně divit). Ale k vidění jsou i jiné věci, třeba německá lidová tvořivost:

Kdybychom neměli podobný systém uchycení pletiva doma, asi bych se hodně smála a divila zároveň. Prostě je vidět, že nám to pálí. Ale to nebylo z krajských výtvorů zdaleka všechno. Za lesíkem stál příjemný altánek, kde pochopitelně letěla bagáž ze zad, boty z nohou a následoval další delší odpočinek.

Zde jsem se taky stala obětí své touhy opět se zdokonalit v němčině, protože přišel starší pár, udělali jsme jim místo na lavičce, paní říkala na Davídka, aby to nechal, a to bylo bohužel to jediné, co jsem rozuměla. Pak něco žvatlali, a i když nahlas, netuším, o čem. K mluvení jsem byla donucena, když se mě pán ptal, kolik je psovi a ještě říkal něco o cestování. Vytlačila jsem ze sebe akorát „ein und halb Jahre alt“ a zase jsem se zastyděla, jak bídně na tom se svými jazykovými schopnostmi jsem. Ne, že bych čekala, že na naší cestě po zaniklých místech budu potřebovat plynně šprechtit, ale tak jako celkově. Dobrý motiv, něco s tím udělat. 

My jsme ale chtěli udělat něco se vzdáleností před námi, cílem byly Sruby, tak že půjdeme. A další západoněmecká zajímavost. Pořád bychom rádi věděli, co to je:

Hlídalo to pole, byly v tom reproduktory a bylo toho tam víc. A protože jsme nic nevymysleli, šli jsme dál a já spíš přemýšlela nad další cestou. Když jsem viděla, kam nás vedou hraniční kůly, moc se mi to nelíbilo. Tak jsem se rozhodla, že dáme na radu srny:

A vezmeme to krajem pole s ovsem k zaniklé Švarcavě, kde se zdálo, že bude lepší cesta. 

Přešli jsme další potok nevalné kvality vody, na Švarcavě odlehčili zádům a vydali se po cestě, která se změnila v signálkovou panelku.

Pochopitelně se nešlo nekochat, až se to místy nedalo unést.

A už jsou tu Sruby. Ale ještě před nimi v lese z dálky slyšitelné „plesk plesk plesk plesk plesk“, akorát ta kadence byla jako u samopalu vz. 24. Ano, hráči paintballu nám zkřížili cestu. Radost jsme z toho neměli, ale co se dalo dělat. Podívali jsme se aspoň k prameni, který značila GPS a měla pravdu. Tentokrát to vypadalo i na pitnou vodu, tak jsem doplnila lahve, koukli jsme k bývalé rotě aspoň z cesty a tak, aby nás nikdo nezastřelil, a šli si dál hledat nocleh.

Strategií bylo zůstat někde poblíž, abychom v případě nějaké živelné pohromy mohli využít přístřeší v rotě, která v noci snad už bude volná. Paintballisti odjeli chvíli poté, co jsme vybalili stan. A to jsme učinili na nedalekém návrší, kde nás přivítaly netypicky vysázené majestátní stromy.

Vypadalo to jako poloviční alej, tak mě napadl bývalý hřbitov, ale to by musel potvrdit někdo s detektorem, protože kolem byla jen dokonalá louka. A jedna taková větší halda uprostřed, asi radši nechci vědět proč. Stan jsme rozbalili v přítmí mezi stromy a keři na jediném relativně rovném plácku a David se jal odpočívat. Až tak moc, že tak na tři čtvrtě hodinky usnul.

Po probuzení se hrozně divil, že ještě není ráno, ale z omylu ho vyvedl západ slunce.

Tak to vypadá, že jsme se Čerchovu přece jen za dnešní den vzdálili. Leháme do stanu, povídáme a usínáme. Demi má taky po dnešku dost, tak vyštěkla jen z večera na srnce, kterému jsme se postavili do trasy, ten o tom ale hlasitě informoval ostatní zvěř a po zbytek noci byl klid.

Den třetí

Budím se do krásného rána, opět vstávám dřív a snídám, přitom na sebe koukáme s místní myší, pak jdu s Demi k vodě a při příchodu zpátky už Davídek koukal. Tak posnídal, dali jsme poradu, kudy dál a vyrazili jsme. Naposledy se ještě otáčím a prohlížím si toto zajímavé místo.

A hurá dolů přes čáru. Přemýšlela jsem, jak asi vypadal Všerubský průsmyk, jestli to nebylo náhodou něco jako toto:

Hraniční potok Kouba se totiž ztrácel v náletech netýkavky a další vysoké trávy a kopřiv. Vodu jsme úspěšně překročili, povšimli jsme si ještě jednou nedaleko zaparkovaného bagru (CZ) a pokračovali dál. Dnes nás čeká působení na německé straně a jako cíl Zadní Chalupy.

Po delším krosu po louce a strmém výšlapu po silničce nás vítá vesnička Jägershof. Procházíme a žasneme, jak u každého druhého domu je malý kravín. Žádné koncentrované dotační chovy jako u nás…

Vidíme i další novátorský obrázek, zřejmě způsob ochrany vozu proti škůdcům.

Je zde běžné, že na domech jsou kříže, u domů umrlčí prkna, všechno pochopitelně pěkně opečované a zachovalé.

A už vystupujeme nad ves a opět se kocháme vzdáleností Čerchova.

A teď pozor – německý Zetor:

Celkem nečekaně, ale byl tam. No a od mechanizace opět k cestě. Stoupáme pořád výš, v krku vysychá a na dosah kromě další kešky snad i potok.

I v Německu mají rozbité a záplatované silnice, po jedné takové docházíme k velmi příjemně upravenému pietnímu místu na paměť farnosti Rothenbaum.

Opět neúspěšně sháním vodu ve vyschlých korytech, jediné, co se mi podařilo objevit, byl zelený bahňáček rybníček na kraji lesa, tak k němu vedu Demi, zda ho využije. Využila – skočila tam po hlavě. Ani z pramínku, který z něj vytékal, se napít nechtěla, tak aspoň trochu osvěžená vyběhla se mnou zpátky a vyrazili jsme dál k zelené hranici. A tady se na nás konečně usmálo štěstí. Nejdřív, že si napumpujeme ze studny, která tu byla u silnice u domu. Jenže voda z ní tekla totálně žlutá, tak jsme ji zase vylili. Ale na zdi stodoly se vyzývavě kroutila hadice, tak jsem vyslala Davídka, ať to vyzkouší. Voda tekla, tak jsme naplnili vše, co šlo, včetně žaludků, Demi odmítla, tak jsme okoukli výstavku šumavských minerálů, odpočinuli po výšlapu a šli zase dál. K hranici to bylo, co by kamenem dohodil.

Myslím, že tato poměrně rychlá akce nám zachránila život, protože na další vodu jsme narazili až za svatou Kateřinou, a dnes to v tom horku bylo opravdu hodně žíznivé. Nicméně jsme se napili dobře a u hraničního kamene byla další přestávka se svačinou.

Nabírání sil bylo opravdu potřeba, protože nás čekal výstup s ukrutným sklonem. Od hraničního přechodu Fleky to tak nevypadalo, ale jak jsme vešli do lesa, začala cesta strmě stoupat a navíc mizet v kamení a ostružiní, což nebylo nic příjemného. Bylo to tak deset minut ukrutného lezení, šplhání, potácení se a motání, když jsme konečně dostoupili mezicíle, kterým byl krásný pomník v opravdu naprosto nepřístupném terénu, a na něm se na nás smál náš pes, a že kde jako jsme.

Opět jsme krátkým posezením vzdali hold tomuto místu (předchozích několik stovek metrů bylo z těch horších a nebyly nepodobné pozdějšímu výstupu na Ostrý), nadechli se a vydali se opět dolů. Na německé straně nás dnes čekala poslední keš, kterou našel Davídek, zapsal, nahodili jsme baťohy a vyšlápli směrem k Zadním Chalupám.

Po sestupu samozřejmě následoval opět výstup a po výstupu zase sestup, to když jsme z německé hraniční cyklocesty chtěli sejít asi 200 metrů k té české. Převýšení bylo opět tak úžasné, že jsme si ustlali přímo mezi vysokými a hustě sázenými smrky v krpálu a tam jsme poobědvali.

Po příjemném popovídání (sedělo by se dobře dál) jsme se zase zvedli, doklesali na cestu a dál šli po ní vysokým smíšeným hezkým lesem. GPS nás vábila, že budeme přecházet potok a skutečně tomu bylo tak. Opět jsme odhodili zátěž, doplnili tekutiny a šli vařit kafe.

První kávu naší cesty jsem si náležitě vychutnala, v trávě se sedělo taky moc hezky, ale i samotná chůze už šla docela bez problémů a když jsem občas přehodila krosnu z otlaků na ramenou, tak bylo fajn. Tak jsme pokračovali ke svaté Kateřině.

A ještě dál, zase z kopce, k soutoku dvou průzračně čistých krásných potoků.

No a protože po sestupu, jak už to tak na horách (a na signálkách) bývá, následuje opět vzestup, tak jsme s čistě vykoupaným pejskem zahájili poslední dnešní výstup k Zadním Chalupám, kam jsme málem nedošli. Ne, že by nás z cesty svedlo tohle ležaté srdce z mraků…

nebo snad další úžasné výhledy v průsecích lesa…

…ale najednou se u cesty vyloupla krásná kaplička a kousek výš nad ní ještě malebnější horské loučky.

„No počkej, ale to je přece ono,“ prohlásila jsem, když to tak chvilku okukuju. „To je přece ta zastřešená studna na Zadních Chalupách.“

Nebyla to ona. 

Bylo to zastřešené krmeliště pro zvěř. Uložili jsme se vedle něj (opět do mravenců) a mě se začalo zmocňovat nutkání zakempovat už tady.

„Je to tu krásný. Kdyby něco, tak tady pod střechou se schováme. A když si natáhneme plachtu na zem, můžeme tam lehnout rovnou a ani nemusíme rozbalovat stan,“ ukecávám Davídka.

Ale ten se nedá: „Já bych šel dál.“

Jsou to ještě dva kiláky, zase na druhou stranu by nám zítra mohly chybět, i když zítra už nás tak dlouhá cesta nečeká. Bylo dobře, že jsme dali na Davídkův názor a vyrazili opravdu až na Zadní Chalupy. Dovedly nás tam pozůstatky železné opony.

Turistický rozcestník nás informoval o tom, že jsme skoro „doma“, tenhle kraj okolo Nýrska je náš „životně milý“.

„Tak najdeme tu studnu, ne?“ říkám po chvilce rozhlížení a jdeme na to.

Hledání nebylo složité, i když byla trochu dál, než jsme čekali. A taky nás u ní překvapila položená krosna. A nikde nikdo. Ale jen jsme se trochu přiblížili, vyšla mezi stromy paní s pejskem, pozdravili jsme se, odložili jsme si – a začala naše letošní nejdobrodružnější noc.

Při večeři jsme si s Janou (později jsme se představili) pěkně popovídali, dohodli se, že zakempujeme spolu a přijali nabídku již vybraného místa opodál mezi smrčky a břízkami. Jana měla pochroumané koleno, tak jsem se nabídla, že zajdu do nedalekého potoka pro vodu, jenže potok byl namalovaný zase jen v GPS a v mapě. Vrátila jsem se tedy s nepořízenou a šli jsme stavět stany.

Místo bylo pěkné, útulné, my se opět vrtli lehce do krytu větví, když tu jsme zaslechli v dáli bouřku. Po chvilce začal foukat vítr, tak jsme tentokrát nacpali všechny naše věci přímo dovnitř do stanu, aby se do předsíňky v případě potřeby vešel pes. Potřeba se stala nutností, sotva jsme vše douklidili, popřáli jsme si s Janou a její Doggie dobrou noc a začalo pršet. 

Pohoda, říkám si, stan je loni nový, to musí vydržet.

Kap.

No do pr…, to si děláš legraci! Vzhlédnu nahoru a vidím nad sebou celou mokrou větrací síťku. Pak mi ale došlo, že jak foukal zároveň silný vítr, zaháněl vodu pod horní křídlo větračky.

„Tak já vylezu a zavřu to,“ nabídl se Davídek.

„Teď už tam radši nechoď, budeš mokrej jako myš. To zvládneme,“ uklidňuji jeho i sebe, protože příčina je poměrně malicherná a těch pár kapek se dá zvládnout. Ležím tentokrát hlavou k předsíňce, blízko u Demi, která je velmi spokojená, stočená akorát na velikost předsíňky, pochrupuje a nechá se hladit.

Za chvíli přestalo i kapat na můj spacák. Začaly totiž padat kroupy. Nebyly velké, ale myslím, že jich bylo poměrně dost. Třeba je pak vylezu vyfotit, až to přejde. 

Kroupy postupně ustaly, ale déšť ne, tak jsem zůstala radši zalezlá, a že se pomalu otočím. Najednou opět rachot a druhá vlna krup. Do toho vítr, blesky, hromy, prostě pravá nefalšovaná šumavská bouřka. Poslouchala jsem, jak nás hromy obcházejí.

„To je zvláštní, že se člověk víc lekne toho hromu. Přitom vlastně by se spíš měl bát blesku, že jo?“ vytrhl mě z přemýšlení David. Má pravdu ten hoch! Kdyby to do nás mělo praštit, tak s největší pravděpodobností ten hrom už vůbec neuslyšíme. Blbá myšlenka, zaháním ji a poslouchám. Zapraskaly silně větve. Spadly nedaleko. Až to přestane, tak se musím podívat, jestli Janin stan stojí. Čekala jsem možná ještě dobrých dvacet minut, než jsem mohla vystrčit hlavu ven. Byla už tma, tak jsem posvítila čelovkou, vše bylo v pořádku, tak jsem zase zavřela a lehla si už normálně. Na stan kapala voda ze stromů a asi pořád trochu pršelo. Ale projasnilo se a začala být slyšet letadla.

Den čtvrtý

Jeden by si na našem místě řekl, že toho bylo v noci už dost. Ale nebylo. Poslouchám a snažím se usnout. Nejde to. Letadlo. Za chvíli další. A za chvíli…no ne, to je zase hrom! Další bouřka se na nás žene stejnou rychlostí jako ta první. Vítr zesiluje, kape pořád jen ze stromů a hromy se blíží.

Tentokrát je to ale jiné. Jejich zvuk je táhlý a je znát, že se line velkou dálku. Ani blesky nejsou tak ostré. Jsou jen v mracích. Dobrotivé Zadní Chalupy, ochraňujte nás. Znavení poutníci jsme přišli, útulku ve zdejším hostinci jsme vyhledali, výbornou krmí pohoštěni byli. V malé komůrce jsme na lože klesli a znaveným údům odpočinouti dali. Pán nás ochraňuj. 

Bouřka nás opět vzala oklikou, stromy oschly a pleskání do stanu ustalo. A začala muzika. Těžko říct, odkud se linula, zdálo se to být nedaleko a byl to nějaký živý koncert. To bych v téhle divočině opravdu nečekala.

Usnula jsem, takže ani nevím, kdy se Demi vyprostila z předsíňky, vylezla, aniž by hnula s jedinou tyčkou. Probudila mě až k ránu obvyklým „haf“, jenže bylo ještě brzy, tak jsme ještě zůstali na pozicích. Až po nějaké době převalování jsem se rozhodla vstát a vzít Demi na procházku do zaniklé vsi. A cestou jsme konečně našly i tu vodu.

Příroda už milosrdně vše skrývá pod svůj koberec, nemůžu ale nevzpomínat na loňskou návštěvu Lučiny, kde bylo vše zase archeologicky a velmi pěkně odkryto. Myslím, že i tady by se dalo hodně objevit. Já ale spokojená s nálezem vody vyrážím zase zpátky do základního tábora, protože na cestě slyším auto a jeden nikdy neví. Auto mezitím odjelo a tábor už byl na nohou.

Snídani jsme dali před sušením stanu, který jsme nakonec odnesli a pověsili na větve u studny, kde trochu svítilo sluníčko. Jana mířila na Ostrý stejně jako my, ale jinou cestou. Tak jsme ještě koukly do mapy, popovídaly a po sbalení všech věcí jsme se rozešli – kam kdo dojdeme, se uvidí. My jsme měli v plánu dostoupit Ostrého z Lovečné, Jana radši vsadila na jistotu níže položené cesty, která měla vést přes potoky, a navíc kvůli koleni nechtěla riskovat příliš ostrých výstupů.

A těch my jsme si tedy užili. Od Zadních Chalup to šlo kus po rovině a pak už jen do kopce. A po asfaltce. Z té začaly brzy bolet nohy, i když musím říct, že do kopce to ještě šlo. Táhli jsme svůj náklad až ke keši, kde na nás čekal další zajímavý artefakt, tedy i odpočinek a v mezičase výměna baterie ve foťáku (letos oproti loňsku naprosto na pohodu).

Následoval hluboký nádech a vykročení k dalšímu výstupu na Lovečnou. Nabrali jsme přes 500 výškových metrů a k tomu jsme si mohli gratulovat. Už z posledních sil jsme z nekonečné asfaltky po neúspěšném hledání dalších potoků odbočili ještě víc do kopce, opět k hraniční čáře, kde nás zlákala pohodlně vypadající vysoká tráva. Rezervace nerezervace, jde se obědvat.

Oběd jsme si užili, opět jsme si ho docela dlouho vychutnávali, protože jsme ještě netušili, že za malou chvíli, až projdeme tou travou, bude následovat vydatná a bohatá svačina. Ty borůvky, které byly velké spíš jako trnky a sladké jako med, se prostě nedaly ignorovat. Takže opět na bobek, já už nesundavala krosnu a k svačině jsem si rovnou lehla, a ládovali jsme se, co to šlo. Až jsme z toho měli jazyky jako čau-čau (Demi taky).

Tomuhle se prostě nedalo odolat! Ale cíl byl blízko a už na nás úplně volal. Tak jsme chtě nechtě zase vyrazili, ale bylo to dobrý. Borůvky totiž byly hodně vysoké, takže dobře v dosahu, a keře nás doprovázely až na vrchol Lovečné ke keši.

Ale pozor! Copak se nám to tam klube za tou skalkou? No ano, je to Ostrý. Tak dost otálení a vyrážíme dál.

Cestička po čáře se příjemně vinula, vystlána byla ušlapanou vysokou trávou, tak jsme šli od patníku k patníku, upíjeli vodu a těšili se na terásku na Ostrém. Jenže ten kopec byl ještě zatraceně vysoko! A ke všemu pohodlná cestička začala kamenovatět a zvedat se ještě víc. Pomalu už to přestaly zachraňovat i překrásné výhledy.

Jak jsem říkala, houstlo to, a nejhustějších bylo posledních asi 150 metrů. Nemohla jsem ani na čtyři, protože jsem měla pocit, že by mě krosna zalehla, tak jsem se před každým půl metru vysokým schodem zhluboka nadechla a s odvážným heknutím se na schod vyhoupla. Samozřejmě jsme si to ještě ztížili, místo abychom šli po modré, tak jsme to vzali pěkně za šipkou tou nejprudší skalkou. A vystoupili jsme přímo do terasy horské restaurace, kterou přelézt už byla proti tomu výšlapu brnkačka.

Dali jsme to! Došli jsme od Kubice až na Ostrý, sedíme na lavičce a vydýcháváme ten výkon! Mě čeká ještě další, objednání a zaplacení pití, ale to už byla vcelku pohodička. Dali jsme si naprosto luxusní perlivou vodu a užívali jsme si ten pocit, jaké to je, být nahoře, vyšplhat se tam s barákem na zádech v třicetistupňovém hicu, po několika téměř probdělých nocích a dnech o sušeném masu a paleo tyčinkách. Když to ale vezmu kolem a kolem, tak co víc jsme potřebovali? Nedostatek energie se nedostavil, vodu jsme taky vždycky našli a nálada byla skvělá, takže vše bylo opět na jedničku!

Tak jo, dáme si gulášovku a půjdeme se rozhlídnout z vrcholu. Davídek nevydržel a šel dřív. Když se vracel, tak koukám a říkám:“ Hele, kdo přišel.“ A ze skalky sestupuje Jana s Doggie. Tak přece se sem vyšplhaly. Jana nechala krosnu kus pod vrcholem a přišla jen s batohem a nejnutnějšími věcmi, koleno prý nic moc, ale dává to. Tak poobědvala, já jí tam nechala naši krosnu a šli jsme s Davídkem znovu na vrchol.

 

Odlovili jsme poslední keš našeho výletu (v plánu byly ještě dvě, ale k Osserwiese jsme nešli a na malém Ostrém jsme nenašli), vrátili se dolů, dokonzumovali zbytky a opět se rozloučili s Janou, která šla nocovat do vnitrozemí, kdežto my jsme chtěli spát u Královácké kaple na německé straně. Vyšli jsme ještě na malý Ostrý, odkud je vidět rovněž krásně do kraje, ale podle mě má ještě něco navíc. Jakési fluidum, jakoby vyzařoval nějakou milosrdnou energii. Je hned vedle velkého a přitom tak jiný. Musím říct, že na malém Ostrém se mi líbilo asi víc, i když samozřejmě vysokohorská restaurace s penzionem, kde jsme strávili téměř celé dnešní odpoledne, má taky hodně do sebe. Jsem si jistá, že jsem tu nebyla naposled, a nepřivedou mě sem jen ty neodlovené kešky. Miluju ten dvojkopec už dlouho a jen tak mě to asi nepustí.

 

I na malý Ostrý byl výstup poměrně výživný, a to jsme po vzoru naší nové kamarádky nechali batohy na půli cesty mezi kamením a vyběhli nahoru jen s nejnutnějším. Kdyby neproudili lidi neustále i sem, asi bych nahoře vydržela hodně dlouho, ale už se mi tu nechtělo dále dlít a přece jen, co kdyby se někomu něco z našich věcí zalíbilo. Tak jsme se otočili a hurá zase dolů. Po poměrně dlouhém sestupu jsme našli věci v pořádku a s nimi jsme absolvovali ještě další sestup směrem ke kapli. A já rozmýšlela, jestli dnes spát v trávě pod širákem, na zdejších lavičkách nebo v „zastávce“ – budce s lavičkami, zbudované zřejmě pro případ nepřízně počasí.

Ať to dopadne jakkoli, sedáme na lavičku a já se vydávám hledat pramen, který mi opět hlásí GPS. Tentokrát má pravdu a já nacházím kůlničku, vedle ní vrty, hadice a vodu v asi metr a půl hlubokém příkopu. Těžko se k ní může, břehy se drolí a já nechci naházet nepořádek do vody, kterou pak budeme pít. Po drobných patáliích se ale v pořádku dostávám k vodě, nabírám a nesu ji nahoru. Sedíme, popíjíme, večeříme a přemýšlíme.

„Co uděláme?“ ptám se.

„Já bych šel asi radši na českou stranu,“ odpovídá Davídek. Asi i on cítí, že to tady není úplně ono, i když kdybychom se uložili do „zastávky“, nemohl by nám nikdo nic říct. Tak ještě chvíli polemizujeme, koukáme, rozhlížíme se, až nakonec rozhodujeme, že půjdeme přece jenom spát „k nám“. Jdu tedy ještě znovu pro vodu do zbylých lahví a vyrážíme. Cestou, kterou známe z loňské návštěvy, a která vede mezi nízkými stromky po planině sedla na Ostrém. A hledáme rovné místo. Všude kopec jako blázen, kameny nebo roští. Došli jsme až na rozcestí na hranici.

„Tak buď tady nebo nevím,“ řeknu a bez krosny obcházím okolí. U skalky by to šlo, ovšem za předpokladu, že nepřijde bouřka. A to si dnes opravdu netroufám předpovědět. Obešla jsem zase hodný kus kopce a vracím se zespoda k Davídkovi s Demi a věcem. Pes si mě asi spletl s vlkem, protože mě neskutečně seřval, až jsem jí to oplatila. Davídka totiž ta blbka zatáhla přímo do roští.

„Tady se mi nikde nic nelíbí, Davídku, víš co asi uděláme? Vydáme se k Hamrům a uvidíme. Nejpozději nad vsí určitě něco najdeme“.

Tak jo. Vyrážíme v příjemném podvečeru z tisícovky zase do vnitrozemí. Šlapeme si po kamenité pěšince, už se pomalu blížíme k asfaltce, máme ji na dohled, když tu najednou…

„Halo! Tady dole!“ otočíme se a tam na nás mává Jana mezi stromy. Sešli jsme tedy k ní. Našla si hezké, i když trochu svažité místo mezi stromy kus nad asfaltkou, byla tam hezky krytá, úplně jako v pokojíčku. Sedla jsem chvíli s krosnou a pověděla jsem náš plán. A když už nám ji „osud“ přivál do cesty potřetí, konečně mě napadlo říct si o kontakt. Dostala jsem ho, opět jsme se rozloučili – tentokrát už na naší cestě nadobro – a vyrazili jsme s Davídkem a Demi dolů.

Neuběhl ani kilometr cesty a bolely mě nohy víc, než po všech čtyřech dnech šlapání. Asfaltka – co dodat. Z příkrého kopce se mi lisovaly prsty na nohou v botách, které jinak velmi dobře posloužily, ale je třeba to vydržet, nebudeme klesat donekonečna. Po několika stech metrech utrpení jsme vyšli na křižovatku cest s altánkem, opět odpočinuli a pokračovali dolů. To už jsme slyšeli šumět potok a částečně jsme šli po lesní cestě. Příkrý kopec jako by nebral konce, ale blížící se šum vody nás uklidňoval a skutečně – za chvíli jsme se vyloupli na cestě vedle potoka, který taky pěkně zprudka běžel z kopce. Poháněni přibývající tmou jsme sešli k prudké zatáčce s mostem s hezkým zábradlím, za ní na rozcestí vyšli po žluté…a zase do kopce.

Ale ne daleko, cesta se pak narovnala, před námi se objevila další křižovatka a halda dřeva, kde proběhl poslední krátký odpočinek. Dřevo bylo přátelské, nechtělo mě pustit a nechalo mi na kalhotách aspoň otisk od smoly. Ale nevadí, stejně moc parády po těch upocených dnech neudělám. Tak jdeme opět lesem, kolem nějaké stavbičky a najednou se před námi otevře louka. Rozlehlá, krásná…a příkrá.

„Tady někde přece musíme zakempovat. Pojď, projdeme to tady nahoře, v té houštince se určitě místo najde,“ říkám Davídkovi, scházím z projeté cesty a koukám. A našlo se. Docela bokem v takovém výkusu lesa bylo rovné místo akorát na stan. Hurá k němu, pokládáme bagáž, rozbalujeme věci, pes večeří…a zapadá slunce.

Zase jeden hotel s luxusním výhledem. A protože jsme znaveni hodně, jdeme spát. Jen pejska jsem trochu podcenila. Zdálo se mi, že je taky dost hotová, a že úvaz na kolíku od stanu bude stačit. Nestačil. Přesvědčila jsem se o tom asi po pěti minutách, kdy ji naštval asi zase nějaký zajíc. Kolík jsem našla až druhý den, Demi šla na stopovačku ke stromku a světe div se, celou noc byl klid.

Den pátý

Ráno bylo jako malované. O noci se to ovšem říct nedalo. Rušení totiž nebylo způsobeno psem, ale větrem, který začal nejspíš někdy po půlnoci foukat. A hodně. Hučely stromy, hučelo všechno kolem a stan se otřásal v poryvech. Tak, nezmokli jsme, kroupy nám ho neprotloukly, tak teď nám ho roztrhá vítr, říkám si. Chvíli jsem vnímala situaci a když jsem zjistila, že se vše s určitou pravidelností opakuje, trochu jsem se uklidnila. Musel by přijít fakt obrovský poryv, aby se něco stalo. Tak budu doufat, že nepřijde. Chvílemi jsem spala, vítr mě často budil, neutišil se a fičel až do rána. A to, až na tuto skutečnost, jak už jsem řekla, bylo jako malované.

Až se mi z té krásy nechtělo, ale vzhledem k větru jsem si netroufla na louce zapálit vařič a navíc z nedalekých cest v lese se ozývaly zvuky traktoru. Vzbudila jsem tedy Davídka, že sejdeme někam níž a tam se najíme, aby tady na nás nikdo nepřišel. 

S jistotou blížícího se konce naší cesty jsme tedy naposledy sbalili stan, spacáky a karimatky, nahodili baťohy a vydali se vstříc posledním krušným metrům. Z kopce to šlo, brzy jsme přišli mezi výběhy a následně i mezi civilizaci, potkali jsme dokonce ještě jeden stan, kde ale nejspíš spaly děti, a procházeli jsme místy, kde to dobře známe.

Hamry jsou stejné i jiné. Ale pořád je tu krásně a tak to i zůstane.

Platí to i o celé Šumavě, Českém lesu, republice a troufám si říct, že i o celém světě. Všude se totiž určitě najdou místa, která stojí za to navštívit.

Sedíme na nádraží v Hamrech, opět po ukrutném výstupu, který neměl daleko k tomu včerejšímu na Ostrý, prošli jsme další část hraničních hor a pomyslně spojili Ostrý s Dylení. Třetí „signálka“ je za námi, snídáme a užíváme si ten pocit. A zároveň se vkrádá smutek. Tak jako loni, i letos mě mrzí, že už je to dobrodružství za námi a naše prožitky jsou u konce. Co víc, dokonce i když to teď píšu, tak mi dojetím slzí oči. A dost možná to tak bude, i když se budu k těmto řádkům vracet. Na nádraží jsme měli dost času posedět, tak jsme v klidu posnídali, Davídek zkoušel zátěž a já byla myšlenkami pořád někde nahoře na té nejvyšší ostré skále.

Blížící se vlak nám oznámil nádražní rozhlas a my se pomalu balili k odjezdu. Jízdenky koupíme ve vlaku, pes dostává košík a nastupujeme. Usedáme, koukáme do větví stromů okolo nádraží. Vlak se pomalu rozjíždí. Bez jediného slova na sebe koukneme, pak se oba přilepíme na okno a bulíme jako želvy. Byla to zase jedna nádherná cesta plná bohatých zážitků, krásy k vidění, dobrodružství, romantických míst a hezkých cílů k objevování. Prošli jsme ji bez problémů, zvládli všechny nástrahy cesty, nic nám nechybělo a měli jsme se dobře. Sedíme ve vlaku, míříme na Plzeň a pomalu si zvykáme na nižší nadmořskou výšku, lidi kolem sebe. Máváme na rozloučenou stromům, kopcům, potokům a celé krajině, která nás po ty čtyři dny chránila a provázela. A slibujeme si: za rok zase!